Utírali jste se někdy použitým kondomem?

Já taky ne. Ale řekl bych, že to bude podobný pocit jako při použití listů himálajského rododendronu. Takže nebrat.

Tato dobrá rada je vlastně jedinou zásadní informací dneška, neboť ten se nesl ve znamení pravého indického zevlingu. Bus do Čópty, jak známo, jezdí pouze jednou denně, a tak jsme měli s klukama celé dopoledne na tak důležitě věci, jako je konzumace čaje, betelu a tabáku. V nastoleném tempu jsem pokračoval i po přesunu do Čópty, který jsem strávil po boku týpka, jenž zjevně autobusákovi moc nevěřil a v každé serpentině si mumlal jakousi modlitbičku. Ale já pánům řidičům věřím. I kdyby selhaly brzdy, vždycky to zachrání klaksonem!

Den plný překvapení

Začíná to nádherně. Ráno budíček v opuštěné horské chýši s východem slunce nad Nanda Déví. Sestupuju do údolí a objevuju další krásy místní flóry a fauny. Les vypadá úplně jinak a místo tygříků potkávám jenom strašně chlupaté kozy, opice a jakési obrovské kuny, co skáčou po stromech. Zastavuju ve vesničce u chrámu Ansujá Déví. Před chrámem se pase tele. Vracím se zpátky od chrámu a tele leží břuchem navrch. Pak potkávám asi 30 děcek. Absolutně nechápu, kde se jich tolik vzalo v dědině o 10 chalupách. Nemaje slov, nechám se vyfotit. Ihned nato další přelud, kolem prochází tři mladé holky s fůrou sena na zádech. Poté mě zastavuje majitel místní ubytovny. Jak začne mluvit o penězích, tak se klidím. Hned za rohem mě zastavují tři týpci, kteří uprostřed cesty vaří jídlo a nakrmí mě. Scházím dolů k potoku a potkávám indický manželský páreček. Kdo myslíte, že nese všechnu bagáž? Konečně přicházím do vesnice Mandal a zjišťuju, že mi před chvilkou ujel jediný autobus. Co teď? Po chvíli zevlingu je rozhodnuto. Místní motorkář Šailú mě vezme do Gópéšvaru, aspoň konečně napíšu domů a nakoupím pohledy. A program na večer je jasný: Na vesnici hrajou tradiční lidové divadlo Rám lílá o životě krále Rámy. Moc jsem si to teda neužil, protože scéna byla bídně ozvučená a všichni místní ochotníci vyjma pana učitele strašně huhňali. Ale nakonec byla sranda. Naprosto mě totiž dostal okamžik, kdy představitel Hanumána vedle jeviště přetáhl svou palicí jedno z děcek, které mu pokazilo předchozí výstup. Taková veselá tečka za tím dnešním případem.

Nechoď na Rudranáth, jsou tam medvědi!

Tenhle výlet fakt nezačal dobře. Cestou z Gópéšvaru do Gangólí jsem se asi šestkrát poblil. Kopnout do sebe půllitr horkého čaje hned v 5 ráno asi není pro bříško to nejlepší. Útrapy pokračovaly, když jsem se cestou nahoru na hřeben ztratil v džungli, a na klidu mi nepřidalo ani zvířátko okrové barvy s dlouhým ocasem, z nějž jsem naštěstí viděl jenom zadek. Setkání zoči voči s jakoukoli kočkou větší než Jahnovic Maruše nepatří zrovna mezi dárky, které bych si chtěl nechat nadělit pod stromeček. A završila to debilní mapa, na které se sekli s výškopisem o 1000 metrů. Nebudu dlouze popisovat své myšlenkové a emoční pochody. Výsledek byl zkrátka takový, že jsem se dvě a půl hodiny plazil někde ve 3300 po hřebeni na sluníčku bez vody. A když jsem konečně slezl níž a narazil na potok, vyexl jsem naráz asi litr a do hodiny se zesral jak Amina. Ale odměna přišla brzy. Rudranáthův chrám byl sice zavřený, ale dharmšály okolo naštěstí ne. Místo televize si večer dávám Nanda Déví při západu slunce, rozdělávám ohýnek v chatrči, usínám na slámě a dávám si nádherných 12 hodin spánku. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti žízní, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!

Drinking whisky, driving risky

Ne, opravdu tady neholduju alkoholu. Slivovici jsem neprozřetelně nechal v Dillí a 80% estonská vodka je tak fekální, že se dá akorát mazat na kolena proti revmatu. To mě jenom zaujal jeden z nápisů, které tady lemují horské silnice. Má angličtina ostatně pozvolna upadá na podobnou úroveň. Začínám pomalu přemýšlet hindsky a při setkání se dvěma evropskýma holkama jsem jim na všechno říkal aččhá. Badrínáthu jsem dal vale a přesunul se do Gópéšvaru. Opět se mi podařilo ukecat hotel za stováka a byl jsem za to po právu odměněn. Po dlouhé době jsem se osprchoval a umyl mýdlem.

O nezdolné víře

Koupání v potoku pod ledovcem možná není úplně normální, ale co tohle? Večer mě u stánku s čajem odchytla skupina pánů z Čandígarhu. “Pojď s námi ráno do chrámu na púdžu,” povídají. Takovou nabídku pochopitelně nešlo odmítnout.

Začalo to příjemně, pokud se teda při vstávání v 5 hodin dá mluvit o něčem příjemném. Koupeme se v horkém bazénku pod chrámem. Po deseti minutách si už začínám připadat jako v Maďarsku po dvou litrech svařáku a lezu ven. A teď začíná peklo. Skoro dvouhodinová púdža ve 3100 metrech v půlce listopadu v 6 hodin ráno. Připomínám, že do chrámu se samozřejmě chodí na boso. Poslední půlhodinu začínám přemýšlet o co nejmíň bolestivé amputaci dolních končetin, zatímco všichni ostatní si to očividně dávají. Český bezvěrec zase jednou dostává pořádně po čáře a radši rychle mizí pryč do hor.

Zatímco Badrínáth je plný indických poutníků a turistů, o tři kilometry dál ve vesnici Mána je božský klid. Garhválští kluci s klackem honící krávy, holky s nůšemi sena, babky štrikující čepice na zápraží. Dál už je jenom ledovcová moréna a Čína. Po ranní zkušenosti nechci riskovat další metamorfózu v rampouch, a tak si ani neberu věci na spaní. Možná trochu škoda. Nad Mánou je spousta opuštěných bunkrů a zákopů, které tady Indové nejspíš v šedesátých letech nastražili na Číňany. Trochu smutně to otáčím zpátky a jdu do hotelu nastražit pro změnu pasti na myši.

Tahem zapni, stiskem vypni

“To je supr, že jedeš pryč. Aspoň vypneš a pořádně si od všeho odpočineš,” záviděl mi Bojovka, když jsme u něj v pátek před odjezdem kalili na balkóně bráníky. Na to jsem mu odpověděl, že se tam taky možná definitivně zblázním. Když jsem se někde ve 4000 metrech pod Nílkanthem vysvlíkl a skočil do potoka vytékajícího z ledovce, vzpomněl jsem si na tento dialog a přemýšlel, kdo byl asi blíž pravdě.

Odpoledne přicházím do Badrínáthu. Blíží se konec sezóny a druhdy rušné poutní místo vypadá spíš jako ospalé lázeňské městečko v neděli po obědě. “17. listopadu se to tu celé zavírá a všichni se stěhují dolů do Džóšímathu,” vysvětlují mi v té nejzapadlejší putyce kluci Prakáš a Vidžaj, zatímco se po zemi prohánějí myši. Ale ty mi vlastně čile pobíhají i na hotelu v pokoji. Prakáš je až z Nepálu a do Indie prý přijel dělat číšníka proto, že se tady dá vydělat hodně peněz. Cestou z knajpy se dívám na partičku sádhuů hřejících se před chrámem u ohýnku a úplně to nechápu…

Smrt indickým drahám!

Ti KZti totiž zřejmě v zájmu úspory místa přidali do boční řady ještě jedno lehátko mezi horní a dolní, takže místo v uličce už je teď fakt za trest. Na nádraží v Haridváru jsem si proto ihned narval, abych se trochu uklidnil, a hned potkal první bělochy. Italský páreček s dredatým capartem v kočárku a kluk z Německa obtěžkaný obrovským batohem a skoro stejně velikou bichlí Lonely Planet. Docela reprezentativní vzorek návštěvníků Rišikéše. Ještě že tam jenom přesedám a jedu až do hor. Cesta do Čamólí trvá asi osm hodin, ale naštěstí skoro celou dobu spím. Vzbudí mě jenom babice blijící z okýnka. V Čamólí už se stmívá, přesedám na džíp do Džóšímathu a cestou nám přeběhne přes cestu levhart. Kurva, divočina…

Jirko, co kdybychom…

… nastolili otazku panáka?

Přežil jsem trýznění hladem na palubě Aeroflotu. Přežil jsem policejní kontrolu paroubkujícího taxikáře. Přežil jsem noční nálet krvežízniveho komára. Ale tak konkrétní nabídce už asi podlehnu. Jsem v Dillí, zevluju u kamarádky Nory a otevíráme dezinfekční slivovici. Za půl hodiny odcházím na nádraží a mizím do Haridváru. A ještě si musím cestou koupit nějakého Paroubka, ať to pěkně sype.