Při mých nepravidelných cestách z Budějovic do Plzně dostávám pravidelně žízeň už v Nepomuku. Nemůžou za to kupodivu v létě i v zimě rozpálené a staré koženkové vagony Českých drah, nýbrž nepomucká nádražka ve formě většího stánku hned vedle nádražní budovy, která bývá, nehledě na teplotu, vždy obsypána konzumenty asi jako soustava dřevěných budek v Brodku u Přerova.
Přijíždíme v 11 dopoledne. U stánku na nás doslova magicky působí cedule „dnes čepujeme polotmavou Holbu“. Kromě ní ještě čuju přítomnost Radka 12°, Plzně a Géčka 10°. Na cedule si zde vůbec potrpí – jedna z nich například hlásá, že „nanuky budou, ale zatím jsou mimo provoz“. Výčepní v bílé uniformě, které úzkým okýnkem (naštěstí) nevidím do obličeje, ale pouze na břicho, informuje svou kolegyni „kuchařku“, ať si dá bacha, že Holba asi za chvíli dojde, ani to mě ale nevystraší a o dva zátahy za pípu později už dostávám krásný polotmavý škopek s logem hanušovického pivka. Jak nejsem žádný velký patriot, tak tady mé srdce zaplesalo. Přesladký pivson v nás mizí závratnou rychlostí a na pár hodin se se zdejší špeluňkou loučíme, jelikož za kopcem probíhá nepomucký pivní festival.
Střih. O nějakých sedm hodin později se objevujeme na místě činu podruhé a už z dálky to zní, že před budkou bude živo. Z vnitřích prostor stánku za řevu, že „by se na to mohl vysrat,“ vybíhá chlápek lehce pod čtyřicet, kterého vzápětí pasuju na provozního. K tomu teprve teď něco jako vnitřní prostory zdejší „nádražky“ vůbec registruju! Vypadá to však jen na pár židlí a ještě méně stolků, k tomu dosti obsazeno výhružně hledícími postaršími domorodci, takže opět míříme k výčepnímu okýnku. Začíná, ten den už po několikáté, pršet, a chlápek znovu řve, tentokrát něco o tom, že s takovou dnes odsud prostě neodejde. Na to, aby své sliby přetavil v realitu, je nakutej dost.
Přistupuji k okýnku a se shýbnutím se zjišťuji, že je tam už jiná servírka, která má oproti dopolední směně o něco méně let a o něco víc promile. Prý jestli chci Gambáč. Nechci! Zkouším doplnit moravskou dvojici o Radka dvanáctku, čímž výčepní evidentně zaskočím. „Heleee, máme Radegast?“ Huláká okýnkem ven na podobně nachmeleného „provozního“, zatímco se už z pípy do sklenice valí zlatavý mok. „RADEGAST?!? Dyť to vychlastal ten cyklistickej zájezd už před tejdnem!“ Začíná mi být jasné, že moravský pár už nezkompletuju. „Ahaaa, tak budete mít Plzeň, jooo,“ oznamuje mi výčepní s náznakem otázky a omluvy zároveň. „Dyť jde z festivalu, dyť je mu jedno, co pije,“ začne se řehtat „provozní“ na lavičce pod slunečníkem, div že z ní nespadne, načež svým veselím a zejména svou ožralostí spustí hromadnou zábavu, která trvá dobrých pár minut.
Atmosféra graduje, nádražní amplion však nemilosrdně oznamuje příjezd rychlíku od Plzně a my tak ne zcela dobrovolně opouštíme tuhle spoustu muziky za málo peněz. Tak tady, tady to fakt žije!
