Česká Lípa

Věřte nebo ne, nádraží v České Lípě nemá na peróně ani jednu lavičku. Úplně tomu rozumím. Ve zdejší nádražce je místa k sezení dost. Podnik je to veliký a prosvětlený, přesto však docela útulný – ať už díky kamnům, či reprodukcím stoletých fotek železničních i turistických pamětihodností na stěnách.

Tabule před vchodem láká na domácí kuchyni a jídelní lístek psaný rukou je tak stručný, že by z něj i Zdeněk Pohlreich stříkal blahem: dvě polévky, pět hotovek, pět minutek. Méně už by byl popkulturní kuchař nadšen z nabídky pokrmů vesměs kantýnové kvality. Houskový knedlík absolutisticky vládne. Volím tedy moravského vrabce s pěti a se zelím. Neurazil, ale ani nenadchl. I když vlastně nakonec i trochu urazil, neboť knedlík (z polotovarů?) v závěru poněkud zgumovatěl a nebylo již šťávy, v níž by se dal smočit. Musíme však uznat, že hotovka za 60 korun zcela splnila svůj účel a hlad zahnala znamenitě. Teď ještě něčím zahnat žízeň.

“Já si dám latté,” objednává jedna ze starších dam, které se zřejmě nechaly zmámit lidovými cenami na oknech restaurace. Jenže takové postmoderní výdobytky tady nevedeme, paní. Pouze Svijany, Březňák a Zlatopramen. Z vývěsního štítu shlíží tvář pana Cibicha, volím tedy Březňáka za lidových 21 korun a dobře dělám. Zůstává však jen u jednoho, neb místní záchodky, ač vyzdobené důležitými radami do života, nepatří k místům, na nichž by člověk chtěl trávit svůj život. Celkový dojem z nádražky je přesto vesměs kladný. Možná trochu málo osobitý, ale slušný podnik, který si na nic nehraje. A do České Lípy se určite ještě vrátíme. Jednak z toho důvodu, že se mi po pádu na zem otevřel foťák a osvítil film. Hlavně však proto, že zdejší nádraží ukrývá hned dvě další pohostinská zařízení – bufet a nonstopku.

Atmosféra: * * * *
Obsluha: * * *
Pivo: * * * *
Jídlo: * * *
Hajzlíky: * *