Asi jsem nepoučitelný. Vždycky si myslím, že už mám tuhle zemi na háku, jenže ti kujóni mě nakonec vždycky převezou. Nejlíp na něčem, před čím už jsem několikrát varoval. Takže motorikšáci, synonymum nejtoxičtějšího biologického odpadu, tentokrát srovnávají skóre.
Plán byl jasný a snadný jak ta facka. Vyměnit prachy, nasednout na letištní bus a dojet na nádraží v Novém Dillí. Projít nádražím, vylézt na Pahárgaňdži a najít nějaké bydlení blízko nádru, kde to znám. Nedělám to přece poprvé. Jenže v jednu v noci a s plným kufrem už jsem tak suverénní nebyl. Takže když se ke mně přitočil rikšák s nabídkou odvozu za 20 rupií, rád jsem kývl. Ceny rikší zřejmě jako jediné nepodléhají inflaci a aspoň to nebudu muset všechno táhnout do nadchodu. Jenže tím jsem si nad sebou podepsal ortel. Ten člověk mě totiž předal svému kamarádovi. A ten byl motorizovaný.
Vystřelili jsme na úplně opačnou stranu a já začal ve vlhkém vzduchu cítit průser. Dostavil se záhy. “Vér ár jů gouing, srr? Ágra? Váránasí? Jů hev tu báj trein tikit hýr! Turist ofis, very číp hotel. Ounly uan tauznd rupís, srr!” Vole. Až budu potřebovat lístek na vlak, prostě si ho koupím přes svůj internetový účet u indických drah. Nebo si zajdu na nádraží, od kterého se teď vzdalujeme, jasné? Celý zmatený mě dovezl zpátky na zastávku. Když jsem všem okolo vysvětlil, že opravdu nepotřebuju žádné lístky a levný u mě znamená levný, převezl mě jenom přes most, vyplivl na samém okraji Pahárgaňdže, vrátil mi na padesát a ještě pičoval. I vyložil jsem kufry do bahna, vyrazil do tmy a pičoval taky.