Jako já nechci nikoho nasrat, ale po poslechu Karaoke Tundry s Peťo Tázokem sem byl jednoho brněnského večera natolik znuděn, že od další hiphopové skvadry sem čekal jen to nejhorší.
Vp84 mě ba, bylo to krátký, jasný, úderný, ale tady to prostě u mě nefunguje. Beneho rapování není moc rytmické a když to ještě celé čte z notebooku, tak to ve výsledku vyčnívá dosti nepřesvědčivě. Asi to bude o textech, kterým nerozumim, ale já často nemám ani tucha, co zpívaj češi česky, tak některé věci ode mne nečekejte (kdo ví, kdo zpívá “americkej centurát”?).
A to ani nechci komentovat, jak mi leze krkem hiphaphopovská důrazná identifikace jednotlivých aktérů na jevišti: “takže tohle je Karaoke Tundra, a ja som Peťo Tázok, tedy Peťo Tázok a Karaoke Tundra. Zatleskejte ještě jednou, Karaoke Tundra, a ja som Peťo Tázok.” Tyve, někde v ňákym ghettu zapadlýho Honolulu, kdy vyleze černoch, kterýho nikdo nezná a začne; “Hey niggas, I’m WhiteHead Slim from Kenya and Yes, we can”, beru za pochopitelné, ale tady? Jako Pražák bych neměl mít valné ideje o Brňácích, ale line up snad číst umí.
Dobře, po solidním nepochopení těch dvou (mně už se nechce psát jejich ména), se ček už jen těšil až po další hiphopové blbosti konečně vystoupí Chris Clark (vlastně hlavní cíl naší pražské výpravy na Dálný východ). Je fakt, že připravená bicí souprava naznačovala něco víc než jen další nášup jak přes kopírák, kterýmu nebudu rozumnět ani bla, a naštěstí skutečně bylo na co čekat.
Tři Poláci oblečení à la móda z Lídlu (2x kšiltovka a bubeník vypadal jak slušně oblečenej bezďák, vágus chcete-li. Módní policie by ocenila) se vykašlali na ózajstný hiphop a vydali se cestou elektroniky hrané na živé nástroje. Napszykłat jsou bicí střídané s padkontrolem, kytaru prohazují s moogem a raperem u laptopu a vytvářejí zajímavou směs stylů. Někde sem čet, že to znělo jako Holy Fuck, což sem při četbě ohodnotil slovem blbost, ale po poslechu alba: jo, je to tam. Ale NP přeci jenom mají blíže k Ninja Tunovským záležitostem inspirujících se spíše v experimentální muzice a jazzu než instrumentálním kytarovkám. Ale zejména rap. B-Real ze Cypress Hill má konkurenci. Netušim o čem zpívaj, snad krom eNPé v Odradekovi (snad je to v ní…), ale když na konci druhého válu muž u laptopu spustil do mikrofonu, bylo to jak pěst na oko, která se prostě do oka hodí. Výsledek asi jako kdyby Four Tet důstojně remixoval Cypress Hill.
Stojí za to ještě zmínit bubeníka. Z jeho vytříbeného stylu připomínajícího bubnující opici z klipu Frontier Psychiatrist jsem dle prvního pohledu očekával, že jedinec se naučil bubnovat těsně před vystoupením, ale když během koncertu jednou rukou bubnoval na čtyři a druhou si odklepával na tři, bylo zřejmé, že tady se hraje jiná liga. Bylo tak nějak cítit, že NP se vyžívají v hraní na mezidoby a brát hudbu klasicky pro hiphop jako rytmický doprovod k rapu zde není pravidlem. Výsledek až překvapivě velmi žádoucí a ani poté hrající Chris Clark, ač kvalitním setem, nedokázal NaPszykłat překonat.
A abych se jen nenavážel do města, co nemá ani metro, něco jako Fléda Praze moc chybí. Skvělej prostor na koncerty a hned vedle skvělej kebab obchod. Těšim se v březnu na Ótekr.