Mrtvý klid nedělního odpoledne III

Není blbějšího měsíce než únor. Neurčitá doba mezi depresivním lednem a rozmoklým březnem, měsíc určený k dlouhému zírání na šedou oblohu a přemýšlení o nesmyslnosti všeho. Měsíc zbytečný jak nedělní ráno, kdy se vyhrabete z postele a usrkáváte kafe u Kalendária. Na obrazovce se prolínají desítky let staré vybledlé fotky a krásná Saskia uklidňujícím hlasem vykládá příběhy mrtvých lidí, o kterých jste nikdy neslyšeli. Výročí jako prostředek nuceného připomínání věcí, které si připomínat nechceme, nemusíme, nebo nás vubec nezajímají. Vynález žárovky, úmrtí spisovatelů, zapomenuté revoluce, fotbalová vítězství, prohrané bitvy, objev Austrálie. Pak Saskia skončí a vykopne nás do zbytku dne s divně blbou náladou. A za rok to pro jistotu zopakuje.

V noci ze 2. na 3. února 1959 se Buddy Holly a další dva kluci z jeho kapely rozhodli, že na další štaci svého turné po americkém středozápadě poletí letadlem. Chvíli po startu se ve sněhové bouři zřítili někam do polí uprostřed Iowy. Hollymu bylo dvaadvacet. Život useknutý jako špatné video na Youtube.

Joe Meek byl producent a skladatel, průkopník elektronické hudby a autor největšího hitu roku 1962. Kromě toho byl taky paranoidní magor a mezi jeho posedlosti patřily i pokusy o komunikaci s duchy mrtvých rokenrolových muzikantů včetně Buddyho Hollyho. Nakonec v den 8. výročí Hollyho smrti v roce 1967 zastřelil svoji bytnou a pak sebe.

Po Hollym i Meekovi zůstala docela optimistická muzika. Ale nikdy z ní už asi úplně nezmizí ten tragický podtón.