Mrtvý klid nedělního odpoledne V

Bílý nebo černý kouř? Nigerijec nebo Ital? Bude proti potratům úplně, nebo jen napůl? A už je to tady! Je z Argentiny, má smysl pro humor a jezdí autobusem. Prostě k sežrání. Události ve Vatikánu v poslední týdnech plní noviny a barva sandálů nového papeže nedá nikomu spát. Co na tom, že nový svatý otec je od toho starého k nerozeznání. „Je intelekuál, což prozrazuje již jeho fyziognomie – vysoké čelo a asketická tvář,“ ubezpečí nás Mladá Fronta. Kdo jiný než intelektuál by si ostatně mohl myslet, že adopce dětí homosexuálními páry je v rozporu s božím záměrem, že jo.

Stejně jako dítě na Matějské běhá od jedné atrakce ke druhé podle toho, kde to víc bliká a mají tam víc cukrové vaty, i mainstreamová média neomylně míří tam, kde je za nejmíň práce nejvíc zábavy. Jen do strašidelného hradu hlídaného nerudným kolotočářem se nikomu nechce.

Před dvěma týdny se Bradley Manning před vojenským soudem přiznal k tomu, že vynesl utajované materiály a videa dokumentující americké válečné zločiny v Iráku a Afghánistánu. Krátká zpráva tiskových agentur, poznámka pod čarou dějin. „Místo přivolání pomoci jeden z pilotů vyzýval zraněného, aby sebral zbraň a on tak na něj mohl zaútočit. Připomíná mi to dítě mučící mravence lupou,“ popisoval motivy svého činu kluk starý jako já, který poslední tři roky strávil zavřený na samotce a nejspíš tam zůstane i zbytek života. Jen proto, že už se na to nemohl dál dívat a sebral odvahu k odporu.

„Všichni příslušníci systému, kteří veřejně odhalí fakta odporující oficiálnímu příběhu, teď budou vězněni (…). Existuje slovo, kterým se popisují státy vytvářející takový typ informačního vakua – totalitářské,“ vystihl proces v téhle skvělé reportáži Chris Hedges, jeden z mála novinářů, které dnes stojí za to číst. A nebo si rovnou můžete poslechnout záznam, který se někomu podařilo nahrát a vynést ze soudní síně.

Na povaze lidstva se toho v průběhu času zjevně moc nemění. Zatímco jedni klaďasové žehnají jásajícím davům, druzí hnijí v cele. Pár lidí nakopává svět dopředu a jiní ho vytrvale táhnou nazpět. Své o tom nejspíš věděl i Albert Einstein, od jehož narození ve čtvrtek uplynulo 134 let. Někdy ve třicátých letech v dopise protiválečným aktivistům napsal: „Doneslo se mi, že z velkodušnosti, z obav o lidi a jejich osud tiše konáte veliké věci. Je málo takových, kteří se dívají vlastníma očima a cítí vlastním srdcem. Na jejich síle bude záležet, zda lidi znovu klesnou do otupělosti, kterou dnes oslepené davy zjevně považují za cíl (…) Nemůžeme upadat do pochyb o člověku, protože i my jsme lidé. A je útěchou, že ještě existují osobnosti jako Vy, o nichž víme, že jejich upřímnost neumdlévá.“

Nevím, jestli je to pro naši dobu úplně pozitivní vizitka, ale i dnes bychom pro tenhle dopis snadno našli adresáta.