„A v jakém světě chceš teda žít?“ zeptala se moje dívka, když jsem jí sdělil, že nechci obývat prostředí, kde se lidská hodnota měří profilem na linkedln. Nechtěl jsem jí znovu rozprávět o své bukolické idyle, a tak jsem neřekl nic. Teprve po chvíli mi to došlo: ono skutečně není kam uniknout. Každý můj krok mimo každodenní realitu bude mým okolím vnímán jen jako snaha připsat si další položku do životopisu.
Možná to byla jen náhoda, ale za pouhý týden od našeho rozhovoru na mě z internetu vyskočily tři cestovatelské blogy, a to ani nemusím počítat Hanku a Tonču. I ta nejzapadlejší osada uprostřed sibiřské tajgy je dnes jen další komnatou současného kyberprostoru: říše definované počtem lajků, followerů a impresí, území ohraničeného rychlostí mobilního internetového připojení. Už není ani tak důležité, která místa jsme navštívili, ale jak dobře jsme o tom poreferovali na sociálních sítích. Naše útrapy na cestách nebudou vykoupeny duchovním poznáním ani světskou slávou, nýbrž počtem kliknutí na tlačítko se zvednutým palcem. A když zrovna smrdíme doma, tak se aspoň čekneme na tramvajové zastávce cestou do práce. Až sem nás dohnal globalizovaný svět a fetišistický důraz na kreativitu, flexibilitu a zkušenosti s cizím prostředím. K čisté marketizaci těch nejvnitřnějších zážitků, jež jsme si měli raději nechat pro sebe, nebo o nich aspoň několik týdnů přemýšlet.
Zygmunt Bauman ve svém slavném výkladu postmoderny charakterizuje čtyři poddruhy světoběžníků, kteří jsou typickými obyvateli postmoderního světa. Neuplynulo ani dvacet let a Baumanovy ideální typy aby dnes člověk pohledal. Dovolenkový turista sbírající katalogové zážitky a pozorující své okolí skrz hledáček fotoaparátu se pomalu stává historickou postavou. Co taky s fotkami, které stihnete probrat až po návratu domů a navíc už je kolegové z kanclu všechny dávno viděli. Důležité je prodat okamžitý dojem jako komplexní příběh v jednom obrázku a 140 znacích. Přesně tak, jako to děláme každý večer nad mísou těstovin. Tulák? Zapomeňte. Ten putuje neznámo kam, nemá pevně daný řád cesty a na nikoho se neváže. Oproti tomu dnešní cestovatel je pod neustálým dozorem svých virtuálních kamarádů, kteří doma u počítače kontrolují, zda se neodchýlil od itineráře zvěčněného na webové stránce projektu. Kdyby se náhodou zasekl na jednom místě, neměl by o čem psát a přestal by publikum zajímat.
Co na tom, že cestovali do země, kterou si z větší části vybájili sami. Hipíci aspoň jezdili do Indie, aby tam půl roku poctivě fetovali. Dnes tam lidi jezdí proto, aby se o tom vyjádřili na blogu a vyvěsili fotky na fejsbuk. Žádné chvilkové opojení si už nemohou dovolit. Hrdinové filmu Jestliže je úterý, musíme být v Belgii za dva týdny v autobusu poznali alespoň své sousedy přes uličku. Jejich děti dnes na cestách poznají nanejvýš jména partnerských mobilních operátorů. Pokud je tohle ještě postmoderna, tak vyšroubovaná na poslední závit. Stali se z nás jen zevlouni hypnotizující displeje našich chytrých telefonů, aby nám neunikly novinky od těch několika hráčů na druhém konci světa. Hráčů, kteří si po zveřejnění statusu zkontrolují počet lajků a retweetů a promnou si ruce, jak všechny ty svoje followery zase hezky ošulili.