Teplice: Byl to Šejn?

Byli jsme na cestě do vesnice Moldava na hranicích Čech s Německem, kde nás měla čekat výjimečná nádražka (disponuje svou stránkou na Facebooku, prý také poctivou pivokuchyní a tamní nádraží s přerušenými hraničními kolejnicemi za sebou má nějakou historii). Spletité cesty ČD nás dovedly do Teplic, kde jsme měli přesedlat. Teplický autobusový spoj ale jaksi neexistoval, tamní autobusové nádraží zažilo lepší časy a šoféři Karos se na směnu zřejmě vykašlali. Tedy příště.

Pohlédli jsme na vznosnou budovu nádraží, už na konci 19. století architektonickou perlu Rakouska-Uherska, a viděli jsme, že ještě není nic ztraceno. K obhlídce nás nejprve vyzval nádražní sekáč připomínající legendární zesnulý Megasekáč na pražském Hlaváku. Hned vedle čekala takzvaná nádražka. Naozaj se nám ale zdálo, že míříme do obyčejného sportbaru situovaného v budově nádraží.

Honosná nádražní hala, secese a neostyly, zlatý věk a podobné ideály byly vystřídány tvrdošíjnou nonstopovitostí. Středně velká místnost s nižšími stropy, menšími okny a klasickým oranžovo-hnědo-červeným zabarvením zdí i inventáře nepůsobila nijak zvláštně. Lokál, kam zapadnete ve tři ráno a házíte na stůl hodináře. Návštěva ve tři odpoledne nám ale ukázala esenci podniku tak, abychom si ji pamatovali navždy. Upoutala různorodost – plešatý kmet v tvídových kalhotech, bílý vous a lamentování, mladická nalitost i popracovní škopek. Bezvlasému starci zejména činil problémy vchod na toalety, pročež dobrých deset minut zápolil s dveřmi.

Blonďatá, sympatická třicátnice nám poskytla pivo velmi rychle a bez optání. Nikdo neprotestoval. Pivo zavrženíhodné značky Gambrinus bylo kupodivu chutné a za bratru 23 Kč neodolatelné. Na přetřes u vedlejšího stolu pak samozřejmě musela přijít politika. Konkrétně na třes přišla slavná Hegerova protikuřácká iniciativa. Podroušený pán se v reakci na heslo „Nepijete? Nekouříte? Nebudete platit.“ tázal svého kamaráda „Jardo, ty si poplatky ale dáš, ne?“ Jarda kvitoval a pranic mu autoritativní legislativa nevadila. Za tu hodinu co jsme poseděli, bylo vysloveno mnoho mouder. Mediální kritik Jožka se nechal slyšet, že se jedná o opravdovou sondu do procesu komunikace i o zajímavý názorový depozitář, byť zaprášený.

O nějaké to pivo dále jsme se dozvěděli ještě více, bohužel pouze ve fragmentech – rádio, nahulený zvuk u dominantní plazmy a obecná nachcanost návštěvníků srozumitelnosti příliš nepomohly. Výroky bělovousého patrona „Taxikáři jsou kurvy“ či „To tady jestli mi někdo řekne, že je tu právní stát, já se mu vysměju a plivnu do držky. To je buzerantskej stát!“ nás ujišťovaly, že svoboda slova platí a zdejší lokál je takzvaně „real“. Starší dělníci živě diskutovali s mladíky kolem dvacítky, kteří již stihli přijít o zhruba čtvrtinu svého chrupu, ale umění rétoriky zřejmě ovládali. Život zde šel svým tempem a nikdo si nevšiml podivínů, čmárajících si do svých zápisníků.

Zlatým hřebem (hřebcem?) byl ovšem zavalitý bigbeaťák Mistr se svou družinou, pohodlně usazený hned u vchodu, pod barem. Už od našeho příchodu jsme slyšeli jeho kritiku soudnosti a solidnosti hostí, pramenící z insolventnosti některých štamgastů. Masivní lenonky, dlouhá stříbrná hříva i vous a burácivý hlas – snad šlo o bojovníka za svobodu, ještě z doby disentu. Byl to muž, jehož slovo bylo v tomto podniku zákonem; někdo jako Šejn. Jeho spolustolovník Mirek se bohužel ocitl v nezáviděníhodné pozici, a sice ve verbální potyčce s Mistrem. Souboj, jehož svědky byla celá putyka, vyvrcholil slovy „Nech těch blbejch keců. Seš vobyčejnej vesnickej vidlák. Ty seš fakt člověk, co patří do prasečáku, do hnoje. Žižkovák vobyčejnej!“ Bylo hezké se doslechnout o Žižkově i zde, na Severu, ačkoli v netradičním spojení s vesnickým vidlákem. Argument „Neřešte to kluci, kurvauž,“ vyslovený zrzavým instalatérem se minul účinkem a půtka pokračovala.

Pokračovala jistě i ve chvíli, kdy nás hlad vykázal do dalšího podniku. Pivo bylo sice dobré, cenová kategorie příznivá, záchody čisté ač nezábavné, leč jídlo pražádné. Tento nedostatek samozřejmě kompenzovala veselá společnost, rozverné plakáty i blažená nalitost veškerého osazenstva. Pokud se Vám zdá, že tento text byl o ničem, je to možné. Není totiž v možnostech jazyka popsat genia loci teplické nádražní nalévárny.