Sněhy roztály, bažiny vyschly a tak jsem po dlouhé zimě konečně sebral odvahu a vyrazil prohnat kolo po lesních pěšinách. Dorazím na místo nedaleko Cukráku s malebným výhledem na vltavské údolí. Na chvíli zastavím, protahuji se a kochám podvečerním výhledem. Idylku kazí jen neodbytný zápach všem dobře známý z veřejných záchodků. V duchu si říkám, jací jsou to lidé prasata, že svou potřebou dokáží znesvětit tak krásné místo. To ještě netuším, že všechno je jinak…
O pár kilometrů dál opět stavím, ochladilo se a čeká mne sjezd. A zas ten nelibý zápach. Že bych to byl já? To přeci není možné, dres jsem pral nedávno. No nic, musím se před sjezdem obléknout a lovím z kapsy na zádech vestu. Vytáhnu ji a zděšeně si ji prohlížím. Kurvadopíči, proklínám všechny psovody, co nechají své čtyřnohé přítele a přítelkyně vysrat se doprostřed lesních cest. Úplně mě přešla chuť na banán, který jsem si vezl v kapse společně s vestou a to jsem měl takový hlad! Nemluvě o rukavicích, do jejichž savého povrchu si cestou utírám nos. Jak budu asi teď smrkat? Ach jo, rezignovaně utírám rukavice do trávy a zkoumám, co ještě bylo šrapnely tohoto biogranátu zasaženo.
A v tu chvíli zjišťuji, že nešlo o nedbalost či zlomyslnost, ale o pečlivě připravený fyzikální experiment, jehož velikost si nezadá s nedávno otevřeným urychlovačem částic v Ženevě. Fyzikové v minulém století prokázali, že s jistou, nenulovou pravděpodobností mohou částice mikrosvěta procházet bariérou, od které by se měly podle zákonů klasické fyziky odrazit. Ovšem pravděpodobnost, že všechny částice hovna projdou blatníkem na zadním kole společně, aby se mohly dostat do kapsy v dresu, je prakticky vyloučená. Ale ten blatník byl zcela čistý! Podle všeho jde tedy o první pozorování tunelového jevu v makrosvětě. A za to uděluji neznámým pejskařům cenu knjaze Miloše za fyziku.
Ovšem mé pokoření touto výjimečnou událostí neskončilo. Při sjezdu se mi na řetězu udělal uzel. Něco takového jsem ještě neviděl, a když se mi ho po deseti minutách podařilo rozmotat, byly některé články zkroucené do vrtule tak, že se řetěz při jízdě neusadil na jediném kolečku a nestále přeskakoval. Jet se s tím moc nedalo, ale peníze na vlak, které ovbykle vozím pro případ ztroskotání, jsem tentokrát zapomněl doma. I když to bylo asi jedno, s hovnem v kapse by mě průvodčí beztak nejspíš vysadil hned na následují zastávce…
Jen nevím, za co se mi chtěl tímto dnem Duch lesa pomstít? Že jsem ho zradil a pár týdnů točil na silničce než lesy oschly? Čekal jsem, že bude více velkorysý.
🙂