Byla jednou jedna Pražačka v Krasnojarsku. Znala svou cenu, za míň jak 70 Kč by s vámi nešla. Ale každé zboží má svého kupce, a tak se naše Pražačka konečně podívá do ulic. Bude se jí ve světě za výlohou líbit?
Pražačka opatrně sešla schody obchodu a diví se, že venku je ještě sníh, přestože na účtu v pokladně psali datum 20.4. Rozhlíží se, kam se vydat, cesta mezi kalužemi ji nakonec zavede k poště, potom ke stánku se zmrzlinou, vše je ale tak nějak jiné než v Praze. Na zmrzlinu ji přešla chuť.
Pražačce se také nelíbí, kolik je na silnici aut. Nemá je vůbec ráda, protože používají 80-oktanový benzín, ale na druhou stranu je s nimi zábava. Některým totiž něco chybí a některým zase něco přebývá. Všimli jste si, že na kolech tu auta mívají ty samé hřeby, jaké má Pražačka na botách na běhání?
Hora sněhu na kraji parku se Pražačce také vůbec nezamlouvala, odpadkový koš, který nebyl narozdíl od jiných zcela přeplněný, ji však naplnil optimismem, a tak uvěřila, že i tenhle sníh jednou roztaje. Po jízdě na skluzavce se jí zvedla nálada dokonce natolik, že se rozhodla prozkoumat místní park.
Jen co ale dorazila k první břízce, slyší nářek krajana z Popovic. Stojí chudák po etiketu ve vodě a stěžuje si z plných plic, prý tudy musí chodit každý den do školy, a tak celý den poslouchá přednášky s mokrými kopyty. Pražačka se ale namočit nechtěla, a tak zkusila jinou cestu. Ta se sice také po chvíli začala nořit do jezera, Pražačka se ale rozhodla, že to nevzdá. Takové Pražačky se pak musí jít domů převléci.
Na koleji si Pražačka uvařila čaj a sedla si ke stolu. Přes špatně těsnící okno kouká na kontejnery před budovou a přemýšlí. Dočká se v Krasnojarsku naše Pražačka jara?