S Lexou z Jako doma jsme vedly rozhovor na Jiřáku u stánku Kuchařek bez domova, asi nejviditelnější aktivitou tohoto sdružení. Povídaly jsme si o tom, jak vlastně žijí ženy bez domova, o paternalismu v českých sociálních službách, které často zapomínají naslouchat těm, kterým by měly pomáhat, i o nevyužitých prázdných domech. Ve světle událostí, kdy byl nedávno vyklizen squat určený k bydlení a uděleny absurdní tresty za jeho „obranu“, jde o čtení více než aktuální.
V sociální práci se dnes běžně používají výrazy z komerční sféry jako například slovo klient/ka. Jak vy se díváte na takové pronikání „byznys“ jazyka do sociálních služeb?
Tyto výrazy se v sociální práci opravdu často užívají, a to nejen sociálními pracovníky. I naše holky samy někdy řeknou „Jsme tady klientky.“ My v Jako doma se snažíme to slovo ignorovat a nepoužívat. Rozhodně nechceme fungovat na bázi klient – sociální pracovník, to nám připadá šílené. Snažíme se vybudovat jiný vztah, více přátelský, holky bereme jako své spolupracovnice, ale chodíme společně třeba i na soukromé akce. Když je to nutné, například ve smlouvách nebo grantech, tak používáme slovo účastnice.
Váš přístup je tedy v podstatě dost anti-paternalistický. Je to v rámci sociálních služeb v České republice výjimka?
Ano, náš přístup je jiný než u velkých organizací typu Naděje nebo Armáda spásy. Třeba fakt, že si všichni tykáme, to v běžném vztahu sociální pracovnice a klientky nenajdete. My se snažíme mít s holkama přátelský vztah a řešit s nimi jejich problémy. Především nám jde ale o to, aby si pomáhaly samy mezi sebou, což se nám daří – holky si v krizových situacích dávají tipy a kontakty na ubytovny nebo azylové domy a podobně. My jsme jen takové mediátorky při jejich vlastním předávání zkušeností.
Velké organizace pracují úplně jinak, právě na zmiňované bázi sociální pracovník – klient. Na základě rozhovorů zjišťujeme, že mnoho ubytovacích zařízení se řídí velmi přísnými pravidly, která často nedávají smysl. Například vás nepustí na internet, pokud se nezeptáte den předem, a to ani když je u počítače zrovna volno. V jednom azylovém domě v Ostravě zase musely být matky s dětmi v šest hodin večer doma, což je obzvlášť v létě celkem nesmyslné. Na druhou stranu existuje třeba projekt Pragulic, který má podobný přístup jako naše sdružení nebo DivaDno – divadlo lidí bez domova.
Neviditelné ženy
Proč jste se vlastně rozhodli založit vlastní sdružení? Bylo tam již od začátku jasné genderové vymezení?
Připadalo nám, že jak v sociální práci, tak ve výzkumu jsou ženy hodně neviditelné, například v nejrůznějších výzkumných zprávách o bezdomovectví skoro nenajdete o ženách zmínku. Existují sice ženské azylové domy, ale není jich dostatek a navíc nezohledňují specifické potřeby žen (řada z nich má třeba zkušenosti s nějakým genderově podmíněným násilím). Proto jsme se rozhodli založit organizaci zacílenou přímo na ženy. Mimo jiné provádíme i výzkum, který nám potvrzuje, že žen v bezdomovecké komunitě skutečně přibývá a že jejich potřeby jsou jiné než mužské. A v neposlední řadě bychom chtěli vytvořit prostor, kde by se ženy mohly setkávat a mluvit spolu.
V čem konkrétně se liší potřeby žen a mužů bez domova?
Řekla bych, že různé potřeby navazují na některé odlišnosti ženského bezdomovectví. Například že ženy se ve velké míře setkávají s fyzickým, sexuálním nebo verbálním násilím od mužů, a jsou tím na ulici zranitelnější. Proto se bojí přespávat nejen na ulici, ale třeba i na ubytovnách. Násilí se ale i tak stalo součástí jejich života, některé ho berou jako samozřejmost. Proto ženy bez domova často hledají takové útočiště, kde se nemusí s muži potkávat.
Ženské bezdomovectví se v některých případech pojí s mateřstvím. Matky, které se ocitnou bez střechy nad hlavou, musí řešit ubytování nejen pro sebe, ale i pro své děti. Ve velkém počtu případů dochází k odebrání dětí do dětských domovů. Dá se tedy říct, že nalezení útočiště nejen pro sebe, ale i pro své dítě je specifická potřeba žen.
Kolik je na ulici vůbec žen?
Podle oficiálních statistik je to kolem 21 % bezdomovecké populace. Bezdomovectví žen ovšem vypadá trochu jinak, nežijí moc na ulici, přebývají spíše v azylových domech nebo přespávají různě u známých, cestují z místa na místo… Spíše se tak skrývají, protože se na ulici bojí. Ta čísla tohle úplně nereflektují. A samozřejmě je otázka, co se vlastně považuje za to být bez domova.
V azylových domech či domech pro matky s dětmi nám říkají, že počet „klientek“ nebo zájemkyň se zvyšuje. Jedná se třeba o ženy po rozvodu, které přijdou o všechny peníze a nebyly celý život zaměstnané. Často také dochází k zacyklování, do některých azylových domů přicházejí ženy a dívky, jejichž matky byly kdysi klientkami stejných zařízení. Tyhle ženy se s normálním bydlením nikdy nesetkaly, nikdy se z toho systému nevymanily a teď už přicházejí i s vlastními dětmi. Je to takový začarovaný kruh…
Bydlení je základ
Spolupracujete s nějakými zahraničními organizacemi? Jaká je v zahraničí vlastně situace, převládá tam v sociální práci také paternalistický přístup?
Spolupracujeme s jednou britskou organizací, která se věnuje mimo jiné ženskému bezdomovectví a s maďarskou organizací Město pro všechny, kterou vedou samotní lidé bez domova a mimo jiné třeba obsazují prázdné domy. Tahle organizace má i speciální ženskou skupinu, protože dospěli k závěru, že v rámci jejich aktivit je hlas žen málo slyšet a že by bylo dobré zjistit, jaké jsou mezi ženami a muži bez domova rozdílné potřeby. Tohle je ovšem asi dost ojedinělý projekt, který vznikl díky inspiraci z New Yorku, kde také funguje podobná organizace Picture the Homeless, kterou si vedou sami lidé bez domova.
Sociální služby jsou samozřejmě leckde dál, třeba ve Finsku se tamní organizace hodně zabývají tzv. housing first. Seženou lidem nejdříve bydlení a nezajímají se, co tam ti lidé dělají, jak se chovají, zatímco u nás mají azylové domy extrémně přísná pravidla. Například když si tam někdo donese alkohol, tak ho vyhodí klidně z hodiny na hodinu a nestarají se, co s tím člověkem bude dál. Co víme, tak s těmito problémy se třeba v Anglii nebo Finsku zabývají daleko víc, protože říkají, že když se zaměříme pouze na lidi, kteří nepijí a nefetují, tak tím diskriminujeme hrozně velkou skupinu lidí, která se na ulici pohybuje. Zato zdejší organizace, které řeší problematiku bydlení, s alkoholem a drogami v podstatě nepracují.
V čem vidíte příčinu?
Podle sociálních pracovnic a pracovníků, se kterými jsme mluvili, je to především kvůli kapacitám. V současnosti je jich tak málo a jsou tak vytížené/í, že sotva udrží chod azylového domu. Kdyby se měli věnovat navíc někomu, kdo je opilý, tak by vůbec neměli šanci to zvládnout. A s faktem, že spousta lidí bez alkoholu vůbec nevydrží, se tu pak na rozdíl od zahraničí nic nedělá. Výjimky jsou v období mrazu, kdy mají možnost na některé z nocleháren přijít i lidé, kteří pili alkohol.
Tím se ale pak ze systému sociální pomoci vyloučí nejpotřebnější skupina…
Ano, problém je, že u nás se obecně lidé dělí na různé skupiny, přičemž některé jsou ještě „hodné záchrany“ a jiné už ne, což je podle nás špatně. Je třeba pomoci každému, kdo se na ulici dostane.
Nesouvisí to s obecným rozdělováním lidí na přizpůsobivé a nepřizpůsobivé a rozšířeným názorem, že i pomoc si člověk musí zasloužit?
Určitě. Nedávno jsme sledovali starší díl pořadu Prostřeno, kde vystupovala jedna z našich kuchařek a prohlásila o nějaké konkrétní práci, že ji nechce dělat. Ostatní ji velmi kritizovali, že v jejím postavení si nemá co vybírat a má vzít všechno. To je, myslím, celospolečenský pohled. Další věcí, která na to poukazuje, je snaha dostat lidi bez domova z centra a vybudovat jakési sběrné tábory na okraji Prahy.
Jaký je váš názor na podobné koncepce?
Pro nás je klíčové, aby lidé měli kde bydlet, ale to žádná koncepce nezahrnuje. Stále se podporují převážně ubytovny, ale když se to přepočítá, tak i pro město by bylo daleko výhodnější, aby lidé měli normální bydlení. V azylových domech přitom platí poměrně velké peníze, o ubytovnách nemluvě. Za stejné peníze by si klidně mohli dopřát nějaký běžný malý byt, jenže často řešíme problém, že ačkoliv dokážou platit nájem, tak nemají na drahé kauce nebo je do podnájmu vůbec nevezmou. Současný systém jim normálně bydlet vlastně neumožňuje.
Demonstrace proti kriminalizaci bezdomovectví v Maďarsku
Podobná sdružení, jako je vaše, v podstatě ale „jen“ hasí problémy špatně nastaveného systému. Máte nějaké konkrétní představy, k jakým změnám by mělo dojít v širším měřítku? Nebo se domníváte, že systém funguje v podstatě v pořádku a je třeba pracovat jen na dílčích opatřeních, jako například navýšit počet azylových domů apod.?
Na základě našeho výzkumu jsme přišli s určitými doporučeními, jak by různé podpůrné služby mohly fungovat lépe nebo jaké nové služby by měly vzniknout. O tom to ale není. Důležité je umožnit lidem bydlet v místě, kde se mohou cítit doma, to znamená přijít s koncepcí sociálního bydlení, dát lidem bez domova byty. Každý člověk má právo bydlet. Podívejte, kolik se například v Praze nachází prázdných a chátrajících domů. Kdybychom je poskytli lidem bez domova, nebudeme muset řešit, jak mají fungovat azylové domy. Nebudou totiž potřeba. Stále je ale potřeba mít na paměti potřeby žen, které zažily násilí a které se například musejí skrývat před svým partnerem, zde je azyl samozřejmě na místě, i ten ale může mít podobu stabilního bydlení, podobu domova.
Organizace Jako doma se snaží porozumět problému ženského bezdomovectví a upozornit na něj, poskytuje podporu ženám bez domova, snaží se o jejich integraci i o změnu vnímání pohledu bezdomovectví. Provádí kvalitativní výzkum k potřebám žen bez přístřeší a pomocí svých aktivit (stánky Kuchařek bez domova, výstavy apod.) se snaží prolamovat bariéry mezi veřejností a lidmi, kteří momentálně nemají vlastní domov.