Café Sport, Leuven: Na nejvyšší úrovni

Trochu jsem dopředu tušil, že s nádražními restauračními zařízeními v Belgii to nebude podobná lahoda, na jakou jsem zvyklý z domovské železnice. Taky že správně – co jsem zatím spatřil a navštívil, mě příliš nezaujalo. Ani čekárny nenabídnou toho osobitého genia loci, který člověka přepadne v tuzemsku. Zářnou výjimku se mi ovšem poštěstilo navštívit v letitém městě Leuven (česky též Lovaň), kousek od Bruselu.

Snad bych měl předeslat, že opravdová nádražka to není. V rámci kategorizace ji házím do tzv. přinádražních restaurací, což ovšem musí stačit, neboť se nachází hned vedle nádraží. Opodál jí konkurují obligátní boulangerie, leštěné restauranty a vatovité lounge bary. Název Café Sport a odlišně aranžovaná výloha ale zkušenému oku prozrazuje mnohé.

Poslední vlak jel naší expedici až za půl hodiny, a tak jsem zúčastněné zkušeně přesvědčil, že je lepší čekat spořádaně u stolu a piva, než v kovové čekárně. Zkušeně jsem je také nasměroval do Café Sport, nedbaje znepokojených pohledů méně protřelých slečen.

Čekala nás prostorná místnost zužující se v zadní nudli s barem. Stoly prosté a omyvatelné, stěny pokryté novinovými výstřižky, neurčitými obrazy a doklady sportovních úspěchů, u stropu zavěšených pár umělých květin (zřejmě umělých, ale kdo by je jinak lezl zalévat do takové výše!) a zejména hrdé dominanty tohoto podniku – několik udržovaných kulečníkových stolů. Proto Sport!

Kolem nich více či méně aktivně korzovala masa hráčů, kibiců a důležitě se tvářících jedinců, kteří však zjevně neměli co na práci. Nutno podotknout, že téměř všichni byli ošaceni ve formální úbory profesionálů a toto zdání narušovaly pouze ojedinělé individuality osvetřených kmetů, kterým však tuto výjimku z dress­codu zjevně dovoloval pokročilejší věk. Ne, nevím co přesně je billiard, snooker, kulečník a podobné – a dokážu v této nevědomosti spokojeně žít. Tudíž se spokojme s tím, že něco z toho hráli, avšak jak paní hostinská žertovně podotkla, tak “na té nejvyšší úrovni”.

Podotkla, neboť nám již nesla pivečka. Zřejmě bylo k dostání též něco k jídlu, ale znáte to, po deváté se v jistých končinách kuchyně zavírá. Co potěšilo byl bohatý nápoják a na místní poměry také příjemné ceny. Jak to v Belgii bývá ledakde, pivní výběr byl naozaj široký, ač na čepu jen se dvěma exempláři. Na nic jsem nečekal a v rámci ochutnávky jsem vdechnul první sklenici trappistického moku La Trappe, abych pokračoval nostalgickým pohárem starých časů Vieux Temps. Obé znamenité. Tak znamenité, že jsme, zapředeni do bodré debaty s místním pamětníkem, zvládli nestihnout poslední vlak. A to přesto, že stačilo popojít jen těch několik metrů.

Tudíž se před expedicí vynořil další úkol, a to přečkat do prvních ranních spojů noc v Bruselu (v pondělí!). Ale to už je jiná kapitola, v které, žel, nefigurují nádražky ani jejich náhražky.