Čiatura je hornické město v horách uprostřed Gruzie, které kdysi zásobovalo manganem celou RVHP a jeho centrum vypadalo jako lázeňská kolonáda. To bylo kdysi. Dnes tady teče v řece cosi, co vypadá jako asfalt, a obrovské digitální hodiny na kopci nad radnicí už svou poslední šichtu dávno odkroutily.
A podobně se to má i s místním pohostinstvím. Hospod je v Čiatuře minimum, zato tu najdeme neuvěřitelné množství nonstop lékáren. Mají vysloužilí havíři tak zhuntované zdraví, nebo jejich nezaměstnaní potomci tolik smaží? Dlouho jsme se dohadovali, než naši při rozřešila v deset večer starostlivá policejní hlídka a zpráva o novém gruzínském zákoně, který od 1. září omezuje volný prodej léčiv. „Ach tak,“ pomysleli jsme si a umínili si, že se nazítří vypravíme raději vyhledat místní nádražku.
První restaurační zařízení, které aspiruje na titul nádražní putyky, se nám staví do cesty hned za železničním podchodem u dolní stanice jedné z lanovek – nejběžnějšího dopravního prostředku ve městě a zároveň jedné z mála věcí, která tu ještě jakž takž funguje. A hospůdka pod vzrostlými smrky po návštěvě přímo volá. „Kazbegi!“ voláme také a v absťáku po ryzím pivu z hor se řítíme se do hospody. Zbytečně. Pípa neteče a nejsou ani lahváče. „Ach tak,“ vzdycháme smutně a musíme vzít zavděk brčálově zelenou limonádou s příchutí absintu.
Leč zastávka lanovky ještě není nádraží. To je tady jenom jedno, jezdí z něj asi čtyři osobní vlaky denně a ke všemu vypadá, jako by ho postavil Babica. „Tenhle kus betonu namíchej sem, tamten kus vylej do té díry. Došel beton? Nevadí, dej tam traverzu.“ Procházíme stanicí, kde by po pár hodinách čekání na vlak spáchal sebevraždu i Lord Voldemort, než zahlédneme světlo na konci tunelu, respektive nádraží. Oprýskané betonové stavení, které v porovnání s nádražím vypadá jako Miss Budova 2014, nemůže být nic jiného než nádražka. Venku pár laviček, jeden stůl dokonce pod stromem, pobíhající slepice, co víc si přát…
Co víc si přát? Točené pivo. „Mají jen lahváče a čaču!“ – „Kazbegi?“ – „Mtieli.“ – „Ach tak.“ A objednáváme si sami ludi, tedy tři kousky. Po absintové limonádě máme všichni sucho v krku a Mtieli do nás padá jako Rusové do Osetie. Při objednávání další rundy se zaměřujeme na vnitřek nádražky. Čisto, uklizeno, pípa i většina nábytku přikrytá ubrusy, aby se na ně neprášilo. Štamgastů sem asi nechodí právě mnoho.
Ale najdou se. Po chvíli lenošného popíjení ve stanici zastaví jeden z toho mála nákladních vlaků, z něj vystoupí mašinfíra a přisedá si k našemu stolu. Rusko – českorusko – gruzínská konverzace doprovázená gesty, za něž by se nemusel stydět ani Bruce Lee, může začít. Postupně se dozvídáme, že strojvůdce sloužil v armádě na letišti u Přerova. A zdá se, že na to vzpomíná v dobrém. Aby ne, pokud mohl chodit do místní nádražky. Postupně v konverzaci nastává moment, na který se těšíme se všeho nejvíc. „Možno s vami jechať vlakom?“ … „Jak se řekne rusky vlak?“ … Nakonec se nám podaří mašinfírovi náš záměr objasnit, ten nám však vysvětluje, že by za to, že nás s sebou vezme do pojezdu, mohl dostat velkou pokutu. Ach tak…
Z nádražky se nám nechce. Cítíme, že je to nejspíš to nejlepší, co můžeme v Čiatuře navštívit a poznat. Ono celkově jakékoli nádraží je v Čiatuře asi místem nejceněnějším. Můžete se totiž odtud dostat z města pryč, což je nakonec to nejlepší, co lze v tomto gruzínském Havířově říznutém Vsetínem a Omskem udělat. Dopíjíme třetí pivo – utopence, nakládaný hermelín ani další pochutiny nemají (ach tak) – a pomalu, přes budovu sloužící zaměstnancům nádraží a střechu hornického a metalurgického institutu se vydáváme hledat putyku, která uspokojí naše prázdné žaludky.
Sivý čtverák & Ladík
