O hejnické nádražce jsem se doslechl při návštěvě libereckého kraje od moudrých příbuzných Báry, a to dokonce jako o fungujícím, milém zařízení. Zimní výprava do příhraničního Bílého Potoka se tak nemohla obejít bez zastavení na hejnickém nádraží. První návštěva Hejnic však nevedla k pozitivnímu nálezu. Nádražka se tu sice nacházela a jevila i známky nedávného života, ale skrz potemnělá okna jsme viděli jen obrácené židle a pracovní nářadí, ač dle rozpisu mělo být otevřeno. Nuže, snad jen rekonstrukce, řekli jsme si a uložili si Hejnice do paměti jako destinaci, která ještě není úplně hotová.
O pár týdnů později nás dráha opět zavezla na hejnické nádraží. Nyní již lokál zjevně fungoval a aktualizované plakáty jeho exteriéru zvaly na vybrané vesnické diskodupačky i poctivé revivaly, které se z místních obýváků a garáží dopracovaly až na prestižní štaci hejnického železničního lokálu. Vstupní dveře zdobila barevná vitráž chrámových kvalit a kázala vstupte. A my tak učinili.
Interiér už tolik vznosně nepůsobil. Jedna místnost, kamna, pár stolů a reproduktory umně zasazené na přistavenou židli, zajišťujíc tak bezvadnou akustiku jukeboxu. Usedli jsme co nejblíže k pojítku s venkovním světem, tedy k vitráži. Záhy nám sportovně vyhlížející vládkyně výčepu nesla ucházející Svijany. Poté oběhla po obvodu sálu a završila anabázi u kamen, kam se jala přikládat. Ač pravděpodobně ovládala i lokální hudební „podkres“, playlist jel neomylně, autonomně dál a sofistikovaně střídal romantické italské pěvce s diskotrumpetami, aby eventuelně zklidnil náladu u Tří sester. Místním to nijak nevadilo – vypadalo to, že tu ve svých maskáčích a montérkách sedí už pěknou řadu sobotních odpolední, nikdy neabsentovali, ba ani neabstinovali.
Jakási hmatetelná nuda a ospalost navozená přetopeným lokálem nás však hnala dál. Hnal nás i hlad. Strávníkům nádražka příliš nepřála, snad v přesvědčení, že i z patnácti piv se člověk dosyta nají. Ještě jednou jsem zkoumavě pohlédl na lokál a pátral, kde se skrývá onen prostor pro vystupující interprety. O chvíli později jsme však již seděli ve vlaku a rozvažovali, zda si Hejnice přeci jen zaslouží ještě třetí šanci. Snad ano, už kvůli speciálně uzpůsobené sesli s polštáři, která zjevně sloužila jako pelech pro místní psiska.