Nausea naučila Dalibora housti
Kdo se bojí do Sušice kvůli sušáku, bojí se zcela zbytečně, protože v Sušici, a to je statisticky dokázáno, není nádražek o nic míň než kdekoli jinde. Ta místní je umístěna v likusáku vedle nádražní budovy a nese název Rychlé občerstvení Billyho Bobba, který jsme však ochotně změnili na Billyho Bobra.
Když jsme v tom odkrývání archivu, někdy v roce 96 jsme jeli s kapelou na koncert někam ke Kutné Hoře a spalo se tam u jednoho punkáče. V plechové krabici od sušenek byly cédéčka a jedno cele černé s devíti oranžovými šváby. (Nebo to byly vši?) CD nás uhranulo, protože tam byla podivná polská muzika. Bez názvu, jen černý potisk s devíti oranžovými brouky. Dlouho jsme vedli debaty, jestli to je jedna kapela, nebo kompilace, nebo co to je…
Před pár lety jsem věnoval několik večerů odkrytí záhady s pomocí internetu: Polská psychedelická skupina Apteka, album se jmenuje Menda… A je tam píseň o tom, jak povartegu zkurvisyna prezbrojil na amfetamina. Doteď nevím, co to znamená, ale deska kultovní.
Albánie je země protikladů, nastražených jakoby naschvál co neokatěji proti sobě. Kdybyste ji mohli potkat na ulici jako slečnu, klopýtala by po kočičích hlavách na vysokých podpatcích. Měla by svůdně tvarovanou siluetu pod přiléhavými šaty a v ruce by vláčela způli vypitou láhev rumu. Mrkla by po vás, a vy byste se nemohli rozhodnout, zda ta očka víc zrcadlí tabulky skla do duše nebo dno lahve. Tak se to s ní má. Mirë se erdhët në Shqipëria!
204 minut. Tak dlouho zhruba trvá jedna cesta vlakem z Prahy do Otrokovic nebo jedno líčení u chorvatského soudu. A taky jeden z nejlegendárnějších bollywoodských filmů z roku 1975.
Dobře, to přirovnání k soudu je trapně prvoplánové. Ten vlak už ale ne. Všechno to totiž začíná scénou na opuštěném nádraží kdesi uprostřed Indie. Rádžasthán? Maháráštra? Nebo snad Arizona? Texas? Colorado? Není to vlastně jedno? Tohle je totiž curry western, hombres. Sholay. Šólé. Plameny. Poctivá kovbojka se vším všudy. Juliu Borisoviči Brynnerovi závistí padají poslední zbytky vlasů. Kam se hrabe Sedm statečných. Tady na bandu padouchů stačí dva. Dharméndra a Amitábh Baččan. Vlakové honičky, rvačky, střílečky, zpěvy a tance, uhýbání střelám jako v Matrixu, spravedlivá pomsta, šťastný konec. Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. A k tomu ta scéna s mincí. A ta písnička…
Skupina Taxmeni je pravděpodobně jedinou českou kapelou hrající styl military-country. Že jste o tohle stylu ani o Taxmenech nikdy neslyšeli? Pak vězte, že Taxmeni vznikli již v roce 1970, časem pochopitelně skórovali na Portě, jeden čas se jmenovali Krajánci a zprvu hráli „zpěvné melodie tradiční americké country music“. Po roce 1990 se do toho vrhli naplno a military-country styl proslavili v sérii alb Calamity Jane. Na svém webu o sobě prohlašují, že „zhudebnili příběhy o vlastenectví, odvaze, chlapské cti a morálních principech“.
Strhující story Taxmenů dokonce vedoucí skupiny Jaroslav Čvančara (pětistrunné banjo) sepsal v knize Taxmeni aneb Hledání country grálu. Toto dílo je anotováno takto: „Pustíte-li si ke čtení knížky ješte i muziku kapely, ukáže se vám třicetileté taxmenské hledání country grálu v celé jeho prostorové plastičnosti. Od jednoduchosti kamarádského trampského muzicírování až po labyrint složitých vztahů mezi lidmi (…) Od prostších zhudebněných veršíků až po takřka básnické eseje s neotřelými myšlenkovými obraty a grify vyššího textařského řemesla… Ale takový, místy přímočarý, jindy složitý, je i život. A o tom především je tato kniha.“
Pokud by vám to snad nestačilo, celou knihu si můžete stáhnout ZDE, a louskat ji za dlouhých zimních večerů, které letos nastaly již v půlce října.
No, poslouchat se to samozřejmě nedá, a tak jsme vám videoklip k military-country fláku „Hrát, hrát, hrát“ vylepšili mocným hláskem lorda Morbivoda. K poslechu doporučuji konzumaci buřtguláše z ešusu. Hliníkovou lžičkou, pochopitelně.
Myslím, že jsem objevil prapraváguse.
Fotka pochází tuším z léta roku 1996, kdy jsme vyrazili se 4.B gymnázia na poslední školní výlet… A jedná se o jeden z mých prvních filmů, které mi otevřely cestu do černobílého světa vývojky universal a papiru neobrom.
Prdlajs… léto 1994 to bylo, do hajzlu ty vzpomínky…
Prohrabávám fotky a posloucham Hlavsu.
Nikdo z nás nedoufal, nejeden člen zoufal. Tak nějak jsme si o půl jedenácté cestou na nádraží připadali. Cítil jsem ale šanci a vstoupil na perón. K mojí radosti jsem v září nádražních reflektorů spatřil stůl obklopený štamgasty naprosto typickými pro nádražní restaurace.
“Piva jsi mně platil?”
“Ne.”
“Tak si dáš ještě jedno!”
Když mi ve vlaku do Teplic nad Metují dělali společnost dva místní alkáči, jen špatně jsem skrýval své maloměšťácké pohoršení. Brzy jsem však pochopil, že stát se notorikem je v těchto končinách velmi snadné.
Podzimní melancholie, kurva. Venku fekál a do toho tak akorát občasný výpadek proudu. Chce se mi vybrečet někomu na rameni, jenže nemám komu. A do toho vydávají novou desku Why? Proč? Proč zrovna teď?
Kluci Wolfovi se zase někam posunuli. Jestliže Alopecia se vám zažrala do hlavy, Eskimo snow zamrazí ve vnitřnostech. “Je to nejmíň hiphopová věc, se kterou jsem měl kdy co společného,” prohlásil Yoni Wolf v jednom rozhovoru. Nekecá. Žádná hiphopová linka, žádný rap. Akustický popík s nádechem folku a country. Křehký jako zmrzlý sníh pod nohama. A do toho ten cover! Na obalu minulé desky se proháněli koníci na obláčku, tady vás zase vítá pugét růží.
Sladkobolný kýč? Jo. Ale asi jako polské želé od Matouše. Září všemi barvami, chutná sladce, jenže okamžitě po pozření vám provrtá žlučník. A Why? zrovna tak. I wear the customary clothes of my time / Like Jesus did, with no reason not to die. To jen tak pro začátek. Chcete víc? And when I woke up / I woke up stiff and grey already / Posed in sleep by something / Half my cells made stone / Wrists and ankles crossed / At a vulnerable angle / And when I woke up / Well I woke up alone. To není želé. A tohle není kýč.
Why? – Eskimo snow
22. září 2009, Anticon
35:40, 10 skladeb
Hodnocení: 8 / 10
Jablonné v Podještědí jsem si jako zastávku na svém putování Lužickými horami vybral víceméně náhodou. Teď už vím, že tady kdykoli znovu rád zastavím. Je jenom trochu škoda, že železniční trať z Jablonného do Svoru byla v roce 1973 zrušena. Na věhlas ani jedné ze zdejších nádražek to však naštěstí nemělo valný vliv.