Ti KZti totiž zřejmě v zájmu úspory místa přidali do boční řady ještě jedno lehátko mezi horní a dolní, takže místo v uličce už je teď fakt za trest. Na nádraží v Haridváru jsem si proto ihned narval, abych se trochu uklidnil, a hned potkal první bělochy. Italský páreček s dredatým capartem v kočárku a kluk z Německa obtěžkaný obrovským batohem a skoro stejně velikou bichlí Lonely Planet. Docela reprezentativní vzorek návštěvníků Rišikéše. Ještě že tam jenom přesedám a jedu až do hor. Cesta do Čamólí trvá asi osm hodin, ale naštěstí skoro celou dobu spím. Vzbudí mě jenom babice blijící z okýnka. V Čamólí už se stmívá, přesedám na džíp do Džóšímathu a cestou nám přeběhne přes cestu levhart. Kurva, divočina…
Jirko, co kdybychom…
… nastolili otazku panáka?
Přežil jsem trýznění hladem na palubě Aeroflotu. Přežil jsem policejní kontrolu paroubkujícího taxikáře. Přežil jsem noční nálet krvežízniveho komára. Ale tak konkrétní nabídce už asi podlehnu. Jsem v Dillí, zevluju u kamarádky Nory a otevíráme dezinfekční slivovici. Za půl hodiny odcházím na nádraží a mizím do Haridváru. A ještě si musím cestou koupit nějakého Paroubka, ať to pěkně sype.