Nausea naučila Dalibora housti
Každý trochu zdatnější cyklista si obvykle umí se svým strojem poradit sám. Takže když provozujete cykloservis, potřebujete zatraceně dobré píárko. Zpravidla to vypadá tak, že vezmete staré kolo a zkusíte ho nějak kreativně přetvořit v reklamní nosič.
Naše hrdiny NPho a KZ jsme minule opustili v Hulíně, kdy zhnuseni bezatmosférickou nádražkou přímo v nádražní budově s nadějí vyrážejí k omšelému zamřížovanému baráčku na konci nástupiště s cedulkou OTEVŘENO OPEN FURT na dveřích. Jejich příběh pokračuje…
Continue reading “Bufet Mašinka, Hulín: Mladistvým podnapilým nenalíváme!”
Nádražka v Hulíně je úplně o ničem. Pokud tedy hovoříme o herně a restauraci umístěné přímo v nádražní budově, kde točí pět druhů piv, ale k jídlu vám dají nanejvýš utopence. To ve stánku na peróně, to je jiná káva. I když tu tam asi ani nevaří.
Na stránkách modnipeklo.cz se někdy předevčírem objevil článek prozkoumávající nejtemnější zákoutí Mimibazaru. Na to se okamžitě zmobilizovala křižácká výprava, aby nazpět dobyla svatou zemi dětských prdelek hebkých a lesklých jako Pohlreichova pleš. Ano, internetový dav si našel další oběť k ventilaci kolektivní emoce. Po hromadném truchlení za české hokejisty tady máme hromadný lynč lidového vkusu.
Planinarski dom Škrka, 1723 metrů nad mořem. Chalupa, kterou střeží nemluvný bača a kde jsme se aspoň na chvíli schovali před durmitorskou fujavicí. Když jsme dojedli oběd z prkýnka, které spíše než prkýnko připomínalo šindel, vyhlédl jsem z okna a napadlo mě, že bych se mohl jít podívat, jak je to s prkýnkem na hajzlech.
Kroky osudu, nebo tedy spíš můj momentální spontánní a putovní styl života, mě koncem července zanesly do Jaroměře (okr. Náchod). Hned na venkovních vstupních dveřích mne pobavila cedule hlasící, že z důvodu úspory tepla se tyto polorozpadlé dřevěné dvojdveře tuším od října do března zamykají, já bych spíš tipl, že zabarikádují.
Možná jsem sentimentální pitomec, ale otrokovická nádražka pro mě není jen obyčejná putyka. Je to přestupní místo na cestě k dospělosti. Místo, kde se ze zlínské lokálky přestupuje na vlaky jedoucí do velkého světa. A taky místo, kde jsem poprvé okusil čokoládový větrník.
V úterý 24. května večer jsem před Podbabským stánkem střetl zpěváka Alkeholu Otu Hereše. Stalo se tak asi 10 minut poté, co jsme se Šumachrem na střeše secvičili vlastní verzi písně Podbabský stánek. Ihned mě napadlo, že je to boží znamení. Ale netušil jsem, že špatné. Druhý den ráno se do architektonické dominanty dejvicko-bubenečských hranic nemilosrdně zakously radlice bagrů…
Dlouho jsem tomu nechtěl věřit, ale je to tak. Můj nejoblíbenější fotoaparát Agat 18 obsahuje důmyslnou součástku zvanou kurvítko. Tedy díl, který neslouží k ničemu jinému, než aby se přístroj ve správný čas dokonale zkurvil. U mě tato chvíle nastala v půlce třetího filmu, když se zaseklo převíjení. I rozebral jsem svou zánovní chloubu sovětské technologie a v útrobách navíjecího mechanismu nalezl toto:
Vášeň pro shromažďování úplně zbytečných věcí asi máme v rodině. A dokonce z obou stran. Takhle to dopadlo, když jsme vyklízeli byt po dědečkovi…