Nausea naučila Dalibora housti
Hluboko v africké buši jsou místa, kam sloni odcházejí umřít. V Kralupech nad Vltavou mají nádražku. Stojí trochu stranou, na ochozu v prvním patře rozlehlého nádraží, ukrytá mezi otočným návěstím a záhadnou plastikou pokrouceného muže, který prochází zdí. Stojí tam už tři desetiletí. A za všechna ta léta se prakticky nezměnila.
Continue reading “Kralupy nad Vltavou: Lžičky od heroinu vracejte obsluze!”
Znáte to. Vytopí vás soused seshora a na stropě v koupelně máte žlutý flek jak z hororu. Přetřete to primalexem, jednou, dvakrát, potřetí, ale flek po čase zase vyleze na povrch. Na jednom ostravském náměstí se takhle pořád nemohli zbavit nápisu Reinhard Heydrich-Platz. S lidma a jejich fleky na duši je to taky tak. A podobnou dynamiku jde v trochu přenesené podobě vidět i v nedávno zrekonstruované nádražce v Lysé nad Labem.
Ještě trochu prší, když znovu nasedám na kolo. Z Baťkové je to na Vsetín už jen deset kilometrů z kopce. Liják neliják, kaluže nekaluže, šutry nešutry, hlava nehlava. Otevíračku vsetínské nádražky už dnes prostě musím stihnout. Vždyť jsem si na to vzal i volno z práce.
Svině v bramboráku: PŘEČTI SI PRACOVNÍ MEJL, MÁME TAM LUXUSNÍ SPAM!
Vlahý salát: Jaký spam myslíš? Tu jídelnu na Václaváku?
Svině v bramboráku: JO! To jsou JLV, to je vlastně nádražka!
Vlahý salát: Nezajdem tam na oběd? Dnes mají žraloka v tomatové soli….
Svině v bramboráku: Ach tak, takže v kolik?
Continue reading “Momento Václavské náměstí: Žraločci ve vlahém salátu”
„Ty seš taková mrtvola vychcaná!“ vítá nás u dveří dáma v silně podroušeném stavu. Je to vlastně dobrý nápad, ještě se před smrtí naposledy vyprázdnit, říkáme si a neohroženě kráčíme do nádražky.
Člověk si myslí, že už viděl všechno. A pak mu v Kojetíně přinesou jídlo na létajícím talíři. Návštěva zdejší nádražky patří do kategorie zážitků, na které se nezapomíná. Pokud si tedy nestihnete vychlastat všechny mozkové buňky.
No jo, tady už jsem včera byl. Když jsem přijel autobusem z Čitrakútu. Nevšiml jsem si ale, že by tu byla nějaká nádražní hala. Natož nádražka. Tak co tahle hospoda? Je to přímo naproti zadnímu vchodu do stanice. Takže to prostě je nádražka, byť třetí kategorie. A je šuddh šákáhárí. Čistě vegetariánská. Konec diskuse, jde se dovnitř. Mám dvě hodiny do odjezdu. A před hodinou jsem se posilnil jednou knjazovkou.
Naréndra Módí je bůh stylu, o tom žádná. Indický premiér svým vytříbeným vkusem oslňuje, kde může. Původně jsme sem chtěli psát složité rozklady o jeho 56palcovém hrudníku, ale nakonec jsme si uvědomili, že nám k jeho charakteristice vlastně stačí jenom jedna věta: Módí je od Néhrúových dob asi prvním Indem, který obohatil slovník světové módy o svůj vlastní artikl. Mixtape o Modi Jackets sice zatím nikdo nenahrál, naší módní policii však ministerský předseda dělá radost skoro každý den. Podívejme se tedy aspoň na jeho dvanáct nejlepších zářezů.
„Pro čaj si běžte ven,“ odsekává číšník za samoobslužným pultem a já začínám tušit, že jsem upadl do léčky. Jestliže ze svého minulého výletu do Džhánsí si matně pamatuju jenom nemocnici, na letošní návštěvu místní nádražky bych nejraději co nejdříve zapomenul úplně.
Rozhodli jsme se s p. t. čtenářstvem podělit o nedokončený text z Vánoc 2011, který asi už nikdy dokončen nebude.
Mělo to být epochální setkání. Když jsem však dosupěl na třetí nástupiště pražského hlaváku, už jsem z rychlíku 875 Rudolf Těsnohlídek těsně zahlídl jen koncová zadní světla. To znamenalo jediné: na sraz s redakcí prigl.cz jedu přes Tišnov a společná recenze nádražky v Blansku padá.