Náš srbský mytický hrdina se svou kandidaturou dlouho váhal, ale nakonec už se na to nemohl dívat. A jeho záběr je skutečně široký – taková catch-all party jednoho muže.
Pohřební kvítí pro Miladu
A pár hodně osobních, nesouvislých vzpomínek…
Rasismus, zapatismus a šílený lidi
„Tak kam to bude?“ otočí se na mě s žoviálním výrazem řidič taxíku. Jeho široký úsměv společně s i na místní poměry neobvyklým množstvím gelu na vlasy mně poněkud znervózňují. Vypadat jako hodně laciný a nepovedený klon Antonia Banderase tady sice patří k dekóru, ale pořád ještě jsem si na tu estetickou a čichovou smršť provázející mužskou polovinu populace v Mexiku úplně nezvykla. „Colonía Progreso“ odvětím a snažím se znít stejně žoviálně. Antonio vytřeští oči, pustí volant a jeho žoviálnost v tu ránu zmizí. S nefalšovanou hrůzou v hlase na mně na mně upře zrak a naléhavě pronese: „Ale to nemůžeš. Tam nemůžeš sama. Holky jako ty nemůžou samy do colonías. To nejde. Víš, co by se ti tam mohlo stát?“ Mluví pomalu a výrazně artikuluje, asi abych mu opravdu dobře porozuměla. „Ne. Co by se mi tam mohlo stát?“ hraju si na hloupou turistku jako vždycky a čekám, co přijde tentokrát.
Hólí Open Air: Fet, barvy a fotečky
Tak za týden to vypukne, lidičky! Barvičky, sluníčko a supiš muzička. Záplava barev, juchů! Těště se. A hlavně lajkujte!
Když na mě na Facebooku poprvé vypadla reklama, že se v Praze bude slavit Hólí, měla jsem radost. Vzpomněla jsem si totiž na svůj výlet do Indie. Jenže při prokliku dobře zacílené sociální reklamy mi došlo, že je to nejspíš jen další vykradená indická tradice. A pak jsem vlezla i na web festivalu a zjistila, že je to ještě mnohem, mnohem horší. Prahu čeká rádoby multi-kulti akce, na kterou půjdou lidi ze Sensation White v předloňských bílých hadrech a kde místo sjetých Indů na kanystry od oleje hraje techno.
Vetřelci, volavky a vítězství revoluce?
Vítejte v roce 2013. Už máme přes 20 let demokracii, zbavili jsme se zločinného režimu (rozuměj odstavili jsme od kormidla komunistickou stranu) a jsme nyní svobodnou, spravedlivou a kvalitní společností, kde jsou dodržována všechna lidská práva. Každý má stejné možnosti a stejně nadějné vyhlídky v tomto dokonalém demokraticko-kapitalistickém systému. Není nač si stěžovat.
Peklo v zemi bohů
17. června 2013 se v severní Indii otevřelo nebe. Za jediný den spadlo 340 milimetrů srážek a k brzkému monzunu se přidaly zbytky tajícího sněhu. Výsledek? Tisícovka mrtvých, další stovky pohřešovaných a přes 70 tisíc lidí odříznutých od světa.
Ztraceny mezi monarchy
„To musíte nejdřív do Zitácuaro. Ale… víte, že teď v květnu už není sezóna?“ Nejistý úsměv na tváři prodavačky lístků na autobusovém nádraží nás měl znejistět. Tedy mě a Sofii, kamarádku z Argentiny. Po půl roce v Mexiku jsme mohly tušit, že v zemi, kde vám nikdo do očí neřekne nic nepříjemného, kde neexistuje odpověď „ne“ a všechny potíže se řeší nepřímo, je tohle hodně výrazné varování. Ale nás to nevyvedlo z míry. My si byly jisté. Jasně, v národní rezervaci monarchy stěhovavého už nebudou stromy obalené motýlky, ani neuvidíme, jak se jimi zaplní celá obloha. Ale taky se díky tomu vyhneme davům připitomělých turistů, co tam jedou jenom proto, že si to našli v Lonely Planet!
Tulum: Bráník se klaní bohům
Blíží se prázdniny a tak vás zkusím nalákat na cesty do exotických dálek. A ať už jste vágus nebo ne, rozhodně doporučuju si s sebou vzít Bráníka. Není totiž nad to zdržovat v turistické sezóně dav tlustých amerických rodin, co si chtějí vyblejsknout průzračně modré moře, palmu, leguána a mayskou památku v jednom záběru.
Nesnesitelná lehkost (evropského) bytí…
Je sobotní odpoledne a já se nacházím uprostřed prokrastinačního amoku a bezdůvodně peču várku muffinů. Potřeba prchnout před úklidem a jinými úkoly dokonce dochází tak daleko, že připavuju i čokoládovou polevu a na každý cupcake se snažím nabodnout ořech. Ani při téhle bohulibé činnosti samozřejmě neodolám šounění facebooku. A najednou na mě vyskočí tyhle snímky. Jasně, hrozný věci se na zemi dějou pořád a kdybych se měla zaobírat vším, tak se pomalu usdílím k smrti nebo rovnou skočim z okna.
Roboti, zlo a videohry
Každý den někde v Nevadě posnídá milý a celkem nezajímavý chlápek cornflakes z krabice, pošle děti do školy, přijede do práce a tam celý den sedí za obrazovkou s joystickem. U automatu na kafe flirtuje s kolegyni, se šéfem hodí řeč o fotbale, večer zase jede domů k rodině. A někde mezi tím jedním stiskem tlačítka zabije neznámého člověka. Nebo dva. Nebo rovnou celou rodinu či hosty na pohřbu.