Nausea naučila Dalibora housti
Narvaná trička. Zlaté řetízky. Sviňsky dobrý! Hustý! Jseš pořád tak dobrej jako
tenkrát! Kokosový stromeček vlající nad volantem stříbrné mazdy. Hej, byli jsme tenkrát dobrá kapela, měli jsme to dělat dál. Puch benzínu a levných deodorantů. Tepající beat rádia v dálničním motorestu Waldenau. Pizza s eidamem a vanilkové cornetto.
Continue reading “Jejich tempo je vražedné. Abra, Abra, Abrakadabra!”
Ceduli Klobásový ráj v Pavlicích na hlavním tahu Jihlava–Znojmo jsme nemohli nechat bez povšimnutí. Protože máme oba klasické žurnalistické vzdělání, chvástavému nápisu lákajícímu na nejlepší klobásky v zemi jsme nevěřili. Ale i kdyby pravdivý nebyl, designové provedení prodejny nás zcela okouzlilo.
„Hrabě byl tak trochu podivín…“ pronesl průvodce státním hradem Bítov, když jsme se ocitli v místnosti plné vycpaných psů. „Až si sbírku prohlédnete, sejdeme se u koček,” dodal ještě.
„Fuj, to bylo hnusné!“ odfrkla si KZ poté, co ve zlínské nádražce dojedla pokrm jménem Křupavé kuře. „To je v pořádku. Sem se nechodí na jídlo, sem se chodí na režnou,“ opáčil NP.
Continue reading “Bufet Semafor, Zlín střed: Sem se chodí na režnou!”
Možná za to může to, že jsem byla rok v Berlíně, kde jsem se, jakmile roztál sníh, pohybovala výhradně na kole. Nebo to, že jsem se na tom kole vysekala a zlomila si ruku tak, že jsem si myslela, že na bicykl v životě nesednu. Nebo to, že můj chlapec je vytrvalý cyklista a moje máma mi řekla, že bychom měli mít společného koníčka.
Každopádně jsem se rozhodla, že na kole budu jezdit i v Praze. Než jsem prvně vyjela, měla jsem strach jako prase. Žádné cyklostezky v dohledu, kolo mi bylo velké a můj chlapec mi odmítl snížit sedátko, takže jsem měla zadek vyšpulený a posazený výš než hlavu. A helmu jsem samozřejmě taky neměla… Nicméně jsem napoprvé nezahynula a naznala, že teda budu jezdit už furt.
Continue reading “V Praze na bajku 1: Ne sport, ale transport”
Když NP nutil KZ jíst, pít a veselit se v Bakter Büfé na Keleti pu. v Budapešti, měla čekat, že jí jejich společný život přinese ještě tvrdší zkoušky. Například v Indii ve svatém městé Váránasí, jinak též Banárasu, kde v jednom kuse hoří mrtvoly (tzn. vy to dýcháte) a líně teče Ganga, ze které se známý od maminky KZ napil a pak umřel na totální rozklad krve. Poté, co KZ překonala paniku z toho, že všechno je tady pošplíchané smrtící a prudce jedovatou vodou z Gangy a dokonce s NP jezdila po Ganze na lodičce, se NP rozhodl ji za její statečnost odměnit a pozval ji na oběd do nádražky.
Sdílení kol je prý nový městský fenomén. Já nevím, mám ráda kola, na která si už můj zadek přivykl, nicméně někdo rád střídá nebo prostě jen nemá svůj bajk. Navíc si dovedu představit, že i turisti by si třeba rádi projeli Prahu na kole (netušíce, že jde o téměř zabijáckou misi).
„Dobrá nádražka ještě žije,“ spokojeně vzdychala KZ, zatímco se jí v lehce zvlhlých očích zrcadlila betonová miniatura hradu Karlštejna.
Do Zadní Třebaně jsme přijeli na kole a schvácení. Přestava, že musíme navíc vláčet kola přes koleje nebo po schodech dolů do podchodu a po schodech nahoru, nás také příliš nerajcovala. Nicméně v tu chvíli se na druhé straně kolejiště zaleskla perla. Celou cestu na Karlštejn jsme si totiž přáli potkat útulnou nádražní restauraci s roztomilou zahrádkou a miniaturou Karlštejna. A tu byla! V celé své kráse se před námi zjevil Hostinec Mašinka!
Continue reading “Zadní Třebaň: držky vlastní, Karlštejn inclusive”
Do karlštejnské nádražky jsme šli především proto, že jsme doufali, že v zahrádce před staniční budovou najdeme miniaturu hradu Karlštejna. Tak jak to má v každé správné drážní zahrádce být. Nenašli jsme však ani miniaturu Karlštejna, ani otevřenou nádražku.
Continue reading “Hotel Karlštejn: nic moc, tak radši píšeme o psích penisech”