Tag: Indie

Konečně zase zpátky doma. Teda v Praze. Už bylo nejspíš načase. A asi bych měl mít i radost, protože cesta stála za to. Začalo to tím, že jsme museli startovat taxíka. Ten nám pak ještě cvičně zdechl asi na třech semaforech, ale pak už se konečně spokojeně rozbafal a já jsem začal věřit, že to letadlo v nelidský čas 1:40 opravdu stihnu. Najednou ale zajíždíme ke krajnici. “Počkej dvě minutky, musím si dát čaj,” povídá řidič. Nechápu. “Už dva dny jsem nespal,” vysvětluje a já už nejen chápu, ale začínám se děsit zbytku cesty. Dávám tam pro uklidnění jednoho Ganéšu, jako dýško mu tam nechávám zbytek slivovice a mizím do útrob letiště. Na prohlídkách se všichni usmívají, dvě a čtvrt kila kontrabandu prochází bez problémů. Akorát v duty free mě vytáčejí. “Čokolády si vem kolik chceš, ale flašku vína nemůžeš, neletíš přímo.” Tentokrát mě vezou Holanďani. Vaří výborně a promítají bollywoodské filmy. Přestup v Amstru v pohodě a v Praze jsme hned. Na pásu už se na mě smějou obě moje zavazadla, tak se směju taky a mířím k východu…

“Dobrý den, celní kontrola. Co vezete, odkud jedete?” Kruté setkání s českou realitou. Ještě že už jsem byl na záchodě.
“Z Indie,” blekotám a začínám se bát nejhoršího. “Mám tam nějaké sladkosti, čaje a tak…”

“A co dál? Nemáte tam doufám nic od zvířat?”

Zmínka o zvířatech mě trochu uklidňuje a přecházím do protiútoku. “Od zvířat určitě ne. Však já to otevřu a podíváte se sám.”

“Zatím ne, nejdřív to projedeme skenerem,” odvětí celník. Pokládám kufr na pás a už si začínám s Ruzyní spojovat pár dalších let svého života.

“Tohle vypadá dobře, tohle taky. Tak už běžte.”

Jsem vysvobozen. Slušně poděkuju a co nerychleji hopsám k východu. Mrazivý vzduch mi likviduje plíce, ale stejně se směju jako retard. Byl to krásný výlet.

Myslel jsem, že dnes už se nemůže stát nic zajímavého. Stalo se. V autobuse cestou přes půlku Dillí. Nejdřív nám asi začala docházet voda v chladiči. Odhaduju to z toho, že průvodčí na zastávce odklopil víko z bedny za řidičem, chvíli pičoval a na další zastávce vyběhl ven a půjčil si ve stánku s čajem konev na vodu. Zatímco dolíval vodu do útrob bedny, pokusil se nás předjet další autobus. Náš řidič na to zareagoval tak, že se zprudka rozjel, div to do druhého busu nenapral, vyklonil se z okýnka a začal příšerně nadávat. Pokud jsem to správně pochopil, tak nás ten autobus neměl předjíždět, neboť tím dělá bordel v jízdním řádu. Na protiargumenty konkurenčního průvodčího odpověděl tak, že ho chytil za límec a začal s ním lomcovat. Některé dámy slabších povah začaly vystupovat, dožadujíce se vrácení zbytku jízdného, a osazenstvo busu se rozdělilo na dva tábory. Jeden začal křičet, ať už jedeme, druhý se jenom potutelně usmíval a čekal, kdy začne bitka. Nemusím asi říkat, ke které skupině se přidal cynik mého formátu. Nakonec si to ale všichni nějak vyříkali a naše morální vítězství jsme stvrdili, když to řidič rozkalil asi osmdesátkou a na mostě jsme ten druhý autobus předjeli.

http://www.kubergroupindia.com/filter_khaini.htm

Vzhledem k tomu, jak jsem strávil dnešní odpoledne, vyhlašuji další tipovací soutěž: Kolik kartónů tabáku se mi podaří propašovat z Dillí přes Amstr do Prahy?

Jinak zajímavý den. Na nádraží v Dillí mě museli budit, abych neodjel s vagónem zpátky do Udajpuru. Pak jsem se potkal s Paulem ze Skotska, který cestuje po Asii asi už tři roky s tříměsíční pracovní přestávkou v Austrálii. Docela fajn chlapík. Pomohl mi se slivovicou a zůstaly mi po něm i sluchátka, které si zapomněl na hotelu. Asi věděl, že už mám doma všechny rozbité. Díky! Pak jsem se vypravil na univerzitu, kde mi Nora nechala ve svém kamrlíku kufr. Bohužel v něm chyběly boty, které zůstaly trčet v botníku. Tak aspoň budu mít víc místa na kontraband…

Ty cérky mi dávají. Dneska jsem s nima vyrazil na výlet. Vzali jsme bus směrem na Ránakpur a vystoupili někde uprostřed divočiny podívat se na rádžasthánské vesnice. S tou divočinou se nám to teda povedlo. Všude jenom šutry a kopce, občas nějaký strom nebo dokonce palma. Děcka, co tam pásly krávy, neuměly ani hindsky, bo nejspíš nechodí do školy. Ale stejně už se někde naučily sockovat. Helena pro změnu zase všecko fotila, takže z nich budou brzo ještě větší kašpaři. Když jsem furt žbrblal, tak mi Jana řekla, že ten pokrok stejně nezastavím. Ale třeba jo. Tak buďte té lásky a foťte s citem. Pět fotek denně úplně stačí. Uvidíte.

Pak se naše cesty rozdělily. Holky vyrazily do Ránakpuru a já zpátky do Udajpuru, abych chytl večerní vlak do Dillí. Možná jsem mohl tušit nějakou čertovinu už ve chvíli, kdy jsem nasedl do busu, který vezl lidi i na střeše. Mohlo mě něco trknout, když jsem za lístek platil místo 20 rupií jenom 15. Asi mi mělo přijít divné, když jsme jeli jak s hnojem a stavěli u každé vrby. Nee. Teprve až když nás na rozestavěné dálnici předjel druhý autobus, uvědomil jsem si, že se blíží průser. Vlastně teď ani nevím, co mě tak překvapilo, když jsme se na kraji Udajpuru zařadili do fronty k benzínce…

Takže jsem si podruhé v Indii i zaběhal. Tento úprk se ale nedá označit ani za paměťák, neboť jsem vůbec netušil, kam mám vlastně běžet. Ale fazoška tam asi bude, protože jsem kupodivu ten vlak stihl. I s pauzou na svačinku.