Případová studie Masaryčka: Od skutečné Emy do zaměnitelných pekel

30 Led

„A paní vedoucí skončila kde?“„Jaká vedoucí?!? Obyčejná prodavačka to byla.“ Stojíme v zatím fungujícím květinářství poblíž pokladen, ze kterého vedly ještě nedávno schody do zařízení s všeříkajícím názvem „káva – internet“. Vlevo nad schody několik předpotopních počítačů (a internet), vpravo pultík, poličky, čtyři stoly a zařízení, které zahubil zákaz kouření. „Paní vedoucí“ jsme říkávali ženě neurčitého věku (že jí bylo přes osmdesát byla stejně šokující informace jako ta o konci podniku) s nejpečlivějším účesem v centrální Praze. Jindy jsme jí taky říkávali paní Ema, protože právě tady – a nikoliv ve vyhlášeném espresso baru – se dalo narazit na skutečně originální kávové výtvory. Coffee art na vyňuňaném flat white už nikoho nedojme – raději Mercedes!

Právě „kavárna Ema“ představovala unikát mezi pražskými nádražkami – nejenže byla skryta za květinářstvím (!) a v prvním patře (!!), ale nabízela i útulnost, jíž mohla konkurovat jedině nálevna u tunelů na hlavním nádraží (netřeba říkat, že dnes již také zavřená a pochopitelně zející prázdnotou). Objednali jste si pět nápojů najednou? Paní Ema vás zabrzdila a přijímala objednávky po dvou, maximálně třech. Dali jste si Sváteční kávu? Pak musel podat pomocnou ruku místní šamstr, který na rozdíl od paní Emy dosáhl na vrchní polici, kde byl uskladněn rum. V nabídce byly i čaje, panáky, chlebíčky či rakvičky, Ema se ale zapsala nápojovým lístkem o třiceti kávových položkách a taky výhružným (?) sloganem „Nezajdeme na kafé“ (sic). Měli jsme jich nepočítaně a stále jsme tady. Na rozdíl od podniku, který je nabízel.

„Skutečná Ema“ skončila znenadání, po zákazu kouření do ní údajně nikdo nechodil. Představuju si, že si paní vedoucí koupila stánek na Lipně a v létě tam prodává párky a „znamenitou kávu“ (kritérium: čím více ingrediencí, tím lepší). Ale bůhví kde je jí konec, žárlivá květinářka se o tom nechtěla bavit. Asi nebyla jako my varována před „Flamendrem“.

S uzavřením Emy jsme hledali nový azyl – a našli ho v jídelně hned u vstupu do nádražního vestibulu. Se vzpomínkou na Emu jsme ho prvně navštívili s chutí na kávu – a toužili místní espresso dochutit (přinesenou) šlehačkou a grankem. „Jsme snad mlékárna?“ protestovali v místním Pontu a znovu tak potvrdili, že jsou zcela k ničemu. Bistro možná nenabízelo výběr z třiceti káv, zato však servírovalo obstojné obědy i svačiny a neméně obstojný točený Kácov. Na Štědrý den 2018 otevřelo naposledy, nabídka byla stejná jako v jiné dny (tedy štědrá), podobně jako osazenstvo u stolů uvnitř i ve dvoraně: od lidí na výletě, přes nádražáky či turisty, po ty, kterým ujel vlak, a zabíjeli čas. Pár dní poté už nebylo po zařízení ani stopy, jen přede dveřmi stály židle s výzvou k rozebrání. Doufám, že si jednu vzali do Penty a využijí ji při oběšení dalšího blbého nápadu.

Květinářka citovaná na začátku vzpomínky žárlila, když jsme hledali její kolegyni z prvního patra, teď už karma dohnala i ji. Květinářství je minulostí stejně jako café u paní Emy, stejně jako kácovské pivo a laciný guláš ve vestibulu. A stejně jako záchodky, kde luxfery prosvítající světlo v kombinaci s modrými zářivkami a odérem z dlažby vytvářelo vskutku psychedelický zážitek, a které byly nahrazeny novým sociálním zázemím. Dá se do něj dopravit výtahem a za vykonání nutného platit kartou. Kam jsme se to dostali? (Otázka je to řečnická, ale stejně bych si rád poslechl odpověď z ústředí SŽDC.)

EDIT: Jak nás správně upozornili přátelé kontejnerových řešení ze SŽDC, Masarykovo nádraží patří Českým drahám. Děkujeme a posíláme židli.

Terminus VP

Comments are closed.