Nágpur: Mechanická mandarinka

20 Úno

„Nágpur. Čím víc na jih, tím větší vedro. A tím větší kokoti,“ stojí v mých deníkových záznamech z listopadu 2008. Do hlavního města citrusů, hinduistického extremismu a dalitského buddhismu se vracím po devíti letech a jedenácti měsících.

Z nádraží si toho už moc nepamatuju, snad jen neuvěřitelné množství krys, které tehdy pobíhaly v půlnočním kolejišti. Anebo to byl Bhópál? Vem to čert. Zato vím naprosto jistě, že mi nějací kluci před nádražím pouštěli na mobilu indické amatérské porno a popisovali mi cestu do bordelu. Místo, kde k tomuto památnému setkání došlo, však tentokrát nenavštívím. Nágpurská nádražní budova, postavená v roce 1925, je totiž z nějakého zvláštního důvodu situována na opačné straně kolejiště než centrum města. A jelikož do centra dnes namířeno nemám, raději se potloukám kolem hlavního vchodu do stanice.

„Jedna z těch lepších železničních stanic, které jsem navštívil,“ hodnotí nádraží jeden z uživatelů Foursquare. A má pravdu. Nádraží v Nágpuru patří k těm šťastným místům, která byla před deseti lety vybrána k zevrubné rekonstrukci a celkovému okrášlení, prý aby naplňovala mezinárodní představy o cestování. Nádraží je tedy nejen na indické, ale i na české poměry nebývale udržované a uklizené. Tak moc, že do každého přišedšího vlaku naskáče parta uklízečů s hadicemi a mopy a hbitě vyšůruje všechny záchodky. Inu, co je mokré, to je čisté.

A nejen mokré a čisté, ale také až po střechu vyzdobené buddhistickými čakrami a portréty vždy obrýleného a vážného doktora Ambédkara. Blíží se totiž 14. říjen – tedy výročí dne, kdy tento dalitský vůdce společně s dalším půlmilionem nedotýkatelných hromadně konvertoval k buddhismu. Tohle číslo se může zdát přehnané, ale není. Buddhismus dnes v Maháráštře vyznává přes 6,5 milionu obyvatel a drtivá většina z nich patří mezi novodobé konvertity z nedotýkatelných kast. Díkšábhúmi, tedy místo, kde Ambédkar v roce 1956 svou konverzi dovršil, je potom největší stúpou v celé Asii.

Nádražky první kategorie se pod Ambédkarovými podobiznami nacházejí dvě. Podobně jako třeba na Mumbaí central nebo v Džajpuru zde žijí v symbióze Comésum Food Track a Džan Áhár s nabídkou pokrmů a služeb ve dvou různých cenových hladinách. Bohatší od chudší rozeznáte už letmým pohledem: zatímco Comésum Food Track okupuje hned dvě patra, Džan Áhár se krčí v něčem, co vypadá jako bývalý kumbál na smetáky. Po pravdě řečeno mě příliš neláká ani jedna z nich. Mnohem větší zájem probouzí vývěsní štít Mahárádža Retiring Room, který vábí pocestné do luxusní nádražní ubytovny v prvním patře. Tam ale také jídlo neseženu. Zato v přednádražním prostoru se pod nájezdem na silniční most krčí hned několik restaurací, hospod, bufetů a pajzlů. Ach ano, takhle nějak to kdysi vypadalo ve Zlíně, když byl svět ještě v pořádku a na autobusáku stávalo centrum Ekoferm. Jídelní lístky jsou dlouhé a naháněči přičinliví, a tak těžké rozhodování nakonec vyřeší nejmenší pajzlík úplně napravo, který nabízí jen a pouze smaženky. Personál i hosté mají zjevně z přespolní návštěvy radost, já mám zase radost z cenové politiky: jedna álú bónda, jedna dál vadá a jeden čaj vycházejí dohromady na 30 rupií.

Drobné za pětikilo pan vedoucí celkem očekávaně nemá, ale přesně pro tyto účely je mezi nádražkami umístěn krámek s alkoholem. Dokonce i s troskou místního notorika, která byla zřejmě kdysi štamgastem. Dnes už jen apaticky vysedává na obrubníku před obchodem, krhavýma očima zírá do díry v asfaltu a připomíná kolemjdoucím, že alkoholické nápoje jsou v roce 2018 v indických městech poměrně snadno dostupné. Nebylo to tak ale vždycky. Ještě před patnácti lety byly obchody s lákavou reklamou English Wine Shop otevřené jen tři hodiny denně a za soumraku se k nim stahovaly podivné existence. Jenže mezitím přišlo pití do módy a stát zjistil, že si na spotřební dani může docela vydělat, takže licencovaných obchodů neustále přibývá a nějaký slušně vybavený dnes najdete prakticky v každém větším městečku. Na vesnici samozřejmě pořád vládnou místní podomácku pálené kořalky, pro které se zpravidla používá název toddy či tádí. Doslova legendou, která již pronikla i do řady memů a komediálních videí, je pak takzvaná déší tharrá, což je pálenka z cukrové třtiny, tedy něco jako rum chudých. Na rozdíl od Old Monka a jiných „vyhlášených“ indických značek jej ale neseženete v prodejnách anglických, nýbrž domácích, tedy Déší Wine Shop. „No tak si hlavně hlídej peněženku,“ doporučil mi kamarád, když jsem se mu onehdy svěřil s nápadem nějaký takový domácí obchod navštívit.

Peněžence dám raději odlehčit v místním zelinářství v díře pod mostem. To mi připomíná, že mezi sledováním hanbatých videí jsem se s nágpurskou mládeží před deseti lety také přel ve zcela principiální záležitosti: totiž že santrá, tedy to ovoce, o které tady pořád všude zakopáváte, ve skutečnosti není pomeranč, nýbrž mandarinka. Spor zůstal nedořešen a zřejmě ani nikdy dořešen nebude. Indické odrůdy citrusů se totiž s těmi evropskými úplně nekryjí a s českým názvoslovím už vůbec ne. Plodina, které se v Evropě říká pomeranč (Citrus × sinensis) je jen produktem křížení mandarinky (Citrus reticulata) a pomela (Citrus maxima) a v Indii se skoro nevyskytuje. Mandarinku jako takovou zde naopak najdete v nejroztodivnějších odrůdách, obvykle tedy pod souhrnným pojmenováním santrá. K pomeranči má však paradoxně blíže mósambí (Citrus limetta), což je kříženec cedrátu (Citrus medica) a hořkého pomeranče (Citrus × aurantium). Říká se mu taky sladká limetka nebo sladký citron a věřte nebo ne, chutí i stavbou připomíná spíš nahořklý pomeranč. No a k tomu všemu se v severní Indii hojně pěstuje ještě jeden hybrid, kterému se říká kinnú, chuťově je někde mezi oběma a aby to bylo ještě komplikovanější, tak ho vyšlechtili teprve před sto lety na Kalifornské univerzitě.

Buď jak buď, v Indii se pěstuje přes 1500 odrůd citrusového ovoce, pokud můžeme věřit údajům, které uvádí indický Ústřední ústav pro výzkum citrusů. Ten celkem nepřekvapivě sídlí v Nágpuru, který je všeobecně považován za hlavní indické město mandarinek (nebo pomerančů, chcete-li). Místní mandarinky jsou vyhlášené svou sladkou chutí a snadným loupáním, v zimní sezóně se na vás kutálejí ze všech stran a v cukrárnách si tady můžete koupit dokonce i mandarinkové barfí – tedy cukrovinku z kondenzovaného mléka, do níž se všude jinde v Indii jako příchuť přidávají oříšky. Má to svou logiku, nágpurská varianta s kyselou mandarinkovou šťávou se celkem nepřekvapivě strašně rychle kazí.

O tom ale zatím ještě nevím. A tak kupuju ve stánku s cukrovím jedno balení v barevné papundeklové krabici a vydávám se na další štaci – tentokrát po stopách věrozvěstů indické rurální idyly Mahátmy Gándhího a Vinóby Bhávého. S Nágpurem ale rozhodně ještě nemám vyřízené všechny účty a určitě se sem ještě vrátím. Vždyť je tu koneckonců i ta nádražní ubytovna.

Comments are closed.