Sévágrám: K čemu jsou nádraží na světě?

27 Bře

„Chtěl jsem vidět Himálaje a Bengálsko, ale nakonec jsem skončil u Gándhího,“ pravil kdysi Vinóba Bhávé. Aniž bych se chtěl s tímto velkým mužem srovnávat, dopadl jsem prakticky stejně. Kvůli všestranně mizerné komunikaci a organizaci jsem nejel ani do hor, ani do lesů, a nakonec vystoupil na nádraží v Sévágrámu.

Abychom byli přesní, inkriminované nádraží se nenachází v Gándhího experimentálni vesnici Sévágrám, do které mám namířeno, nýbrž na okraji zdejšího okresního města Vardhá. Ani přesto se však nezpronevěřuje gándhistickým ideálům a naprostou absencí nádražky jemně ponouká cestující k dobrovolné skromnosti. Vůbec nechápu, k čemu takové nádraží vůbec může sloužit, a ujišťuju se, že sem už se rozhodně nevrátím.

Za to, že se v oblasti jihozápadně od Nágpuru začali množit indičtí anarchoprimitivisté, může v první řadě Džamnálál Badžádž. Tento spolutvůrce indického motoristického impéria, které dnes produkuje takřka celou autorikšáckou flotilu, se koncem 20. let 20. století přestěhoval z Bombaje zpět do domovské Vardhy. Údajně za čistším vzduchem, kterého se mu prý v obchodním a průmyslovém centru Indie nedostávalo. Kdyby dnes přes kouřovou stěnu spatřil místní tepelnou elektrárnu, asi by hořce zaplakal. Před 90 lety ale ještě všechno bylo jinak a zeměpisný střed Indie představoval oázu klidu a usebrání daleko od moderní civilizace. Džamnálál Badžádž, z nějž se mezitím stal nadšený gándhista a pokladník Celoindické federace indických přadláků, tak postupně začal do Vardhy zvát přední představitele národně-osvobozeneckého hnutí a pořizoval pro ně pozemky, na nichž by mohli provozovat své experimenty se soběstačnými vesnickými komunitami. Ne nadarmo si kdysi básnířka Saródžiní Nájdú posteskla, že udržet Gándhího v chudobě stojí obrovské peníze.

„Dřív na sebe byli lidi mnohem hodnější,“ říká mi stará obyvatelka ášramu Vinóby Bhávého v Pávnaru. Areál, který v roce 1938 založil jeden z nejslavnějších pokračovatelů díla Mahátmy Gándhího, stojí na břehu řeky, kde dnes taxikáři umývají svoje autorikši a rodiny z malého slumu perou prádlo hned vedle Gándhího památníku. Možná i to je důvod, proč u vchodu permanentně hlídkuje policejní patrola. Výsledky všech snah o vzkříšení indického venkova jsou totiž poněkud rozpačité. Zatímco v ášramech i nejrůznějších zemědělských a výrobních družstvech vesele vrčí Gándhího kolovrátky a kvete udržitelná ekonomika, venku je situace poněkud odlišná. Vidarbha, tedy východní část Maháráštry, je nechvalně proslulá nízkými zemědělskými výnosy a už několik let suverénně vede indické statistiky sebevražd místních farmářů, kteří se nemůžou vyhrabat z dluhových pastí.

Kdy a jak se to všechno pokazilo? Těžko říct. Přinejmenším na záhadnou existenci zastávky Sévágrám však těsně před odjezdem odpověď nacházím. Mezi Sévágramem a Vardhou se totiž trať větví do trojúhelníku podobně jako třeba u Přerova, a vlaky tak staví vždy jen ve stanici před výhybkou. Však se taky stanice Sévágrám původně jmenovala Vardhá East. Sečteno a podtrženo, pro mě to znamená znovu poctít svou návštěvou nádraží, kde není vůbec nic. Jen gándhistický reliéf v nádražní hale dává naději, že lepší svět je možný, ale už tomu pomalu přestávám věřit.

Comments are closed.