Gori: Stalinovy slzy

Ioseb Besarionis dze Džugašvili, řečený Stalin, se narodil 18. prosince 1878 v Gori. A to je asi tak jediná zajímavá věc, která se kdy v tomto městě udála. Dnes se o Gori říká, že je to tak nudné místo, že se tu můžete klidně procházet po hlavní třídě a ani vás nic nepřejede.

Nevěřte tomu, je to lež. Na hlavní třídu se nesmí vstupovat, neboť po jejích okrajích visí dopravní značky hlásající, že chodcům je tento prostor zapovězen. Pověst nejnudnějšího města v Gruzii si však Stalinovo rodiště drží oprávněně. Zajímavý je vlastně už jeho urbanistický koncept. Před dávnými lety sovětští architekti rozhodli, že nad Stalinovým rodným domečkem postaví železobetonový baldachýn s nezbytnými srpy a kladivy, a že kolem něj narýsují pravoúhlou síť ulic a paneláků. Gori tak ve výsledku vypadá asi jako Otrokovice, ovšem se dvěma podstatnými rozdíly: v Otrokovicích se nikdo známý nenarodil a v Gori je o poznání bídnější situace s nádražkami. V muzeu stojící obrněný vagón, kterým Stalin přijel na konferenci do Jalty, bohužel žádné občerstvení nenabízí, a tak je nutno se vypravit až na samotné nádraží.

Je 21. srpna 2018, a zatímco si v Česku všichni připomínají 50. výročí okupace ruskými vojsky, já děkuji pravoslavnému bohu, že tenhle velký východní národ vůbec stvořil. Vracím se z výletu na jeskynní pevnost Uplisciche, což je sice jedno z nejstarších starověkých městských sídel v Gruzii, ale zub času už ho s mohutnou podporou eroze a zemětřesení zvládl ohlodat tak, že v něm není prakticky nic k vidění. Nic k vidění ostatně není ani na místní silnici. Ze stopařské beznaděje mě tedy nakonec zachraňuje čtyřčlenná ruská rodinka, která takhle cestuje po Kavkaze už několik týdnů. Náročný rodinný program si bere svou daň záhy – hned v první vesnici najíždíme do škarpy. Naštěstí se tohle všechno odehrává přímo před hospodou za pobaveného přihlížení party bujarých Gruzínců. Obavy, že s ruskou rodinou zůstanu ve škarpě dalších dvacet let nebo že skončíme jako rodina cara Mikuláše, se nevyplňují. Skupina pijanů nás z příkopu vyšťouchne ven, do Gori přijíždíme všichni vcelku a já můžu konečně svobodně vyrazit do nádražky.

I když do nádražky… nad současnou vybaveností stanice by zřejmě Stalin ronil slzy stejně jako návštěvníci jeho muzea, které se od dob SSSR nezměnilo. V Gori místo nádražní osvěžovny naleznete jen zavřenou nádražní halu se Stalinovou sochou a cedulí Cizákům vstup zakázán. Stačí však popojít před nádraží a jste v pohodě. Přímo naproti nádražní budově se nachází důmyslné dvojokénko, v němž výčep stáčeného vína sousedí přímo s bankomatem. Není čas ani prostor si na cokoli hrát, nejlevnější stáčo přijde na 2,50 lari za litr. Jedinou nevýhodou vinného výčepu je to, že zavírá už v šest odpoledne. Problém? Ale kdeže. Hned vedle se nachází typická gruzínská samoobsluha, kde nabídku základních potravin doplňuje bohatě zásobený bar s tvrdým alkoholem a především pípa se dvěma naraženými sudy. Na čepu jsou bohužel jen nesmysly jako Bavaria a König Pilsener. Klíčem ke všem světským i sovětským požitkům je tedy nakonec lahvové Kazbegi v kombinaci s další regionální specialitou – slunečnicovou snickerskou.

Gori se zároveň může pochlubit strategickou polohou, kterou ocení jak turisté s kocovinkou, tak ruští vojáci. Cesta z Tbilisi do Gori trvá hodinu a čtvrt a maršrutky jezdí celý den. I když jste do rána rejvovali ve vypuštěném bazénu klubu Bassiani, snídali smažené chinkali v nonstop jídelně a usnuli na lavičce na třídě Rustaveli, pořád stíháte šlofíka i výlet do Gori. Do Cchinvali, centra Jižní Osetie, je to ještě blíž. Ruští vojáci během gruzínsko-ruského konfliktu v roce 2008 obsadili přes Jižní Osetii město tak rychle jako Češi chorvatské pláže a Gori i nadále zůstalo ve věčném centru propagandistických snah. „Film se neshoduje ani s verzí od Kremlu, ani od Osetie a ani od Gruzie,“ rozhořčuje se na ČSFD jeden z recenzentů hollywoodského filmu 5 Days of War. Na další samostudium v internetových diskusích naštěstí nezbývá čas. K nástupišti přijíždí lokálka, kterou prchám do Tbilisi podobně rychle jako Saakašvili do krytu.

„Cos tam prosímtě celý den dělal? Vždyť tam nic není!“ podivují se kamarádi, když pozdě večer konečně přijíždím električkou do Tbilisi. Není. Ale tak jako člověk potřebuje znát Otrokovice, aby byl vděčný za Zlín, potřebuje někdy vidět i Gori, aby si mohl vážit života v Gruzii.