Gelnica: Hnilecký hoax

16 Říj

„Zdarec, jak se máte? Hledám mrdačku,“ otevírá NP konverzaci větou, kterou se pečlivě naučil při sledování nočních SMS seznamek na televizi Óčko. K jeho smůle žádná z přítomných dívek nehne ani brvou. Jsme v Gelnici. Místě, o kterém jsme si dlouho mysleli, že nemůže existovat.

„Prvú septembrovú sobotu u nás stretnete umelcov zo Srbska, Českej republiky a Slovenska,“ láká upoutávka na festival Gelnické iluminácie, kam nás pozval místní ethanolový literát Milo Janáč. Jistě to není náhoda. Jak říká očarujúca stránka na wikipedii, 0,03 % obyvatel tohoto východoslovenského hornického městečka tvoří dva Srbové. „K dominantám námestia patrí aj bronzová socha modliaceho sa baníka,“ recituje Betla z turistického průvodce po městě, které kdysi neslo názvy Göllnitz, Gölnicbánya, anebo také Hnilec. „Na nádražku to tam podle mapy moc nevypadá, ale naproti nádraží je obchod Bezpečné liehoviny,“ rekognoskuje terén Matouš. „To je celé nějaká reality show a budou nás natáčet skrytou kamerou, ne?“ vzpomíná NP na největší televizní trauma devadesátých let. „Taky si myslím. Hnilecký hoax,“ uzavírá Matouš celou rešerši.

Jenže Gelnica doopravdy existuje, a dokonce je to docela příjemné východoslovenské městečko. Přijíždíme přes Košice a Margecany, a rychle zjišťujeme, že nádražky se tady fakt nedočkáme. Milo sice vypráví, že tu původně byly dokonce dvě – Gelnica je totiž dlouhá jak mírový proces v Palestině a má hned tři vlakové zastávky –, ale to všechno už dávno odvál čas a vlny borovičky. A tak se jdeme družit s literáty do místního výčepu Tatran, kterému tady ovšem neřekne nikdo jinak než Bufet.

Místo je to vpravdě legendární, neboť bylo navždy zvěčněno ve skvělé Milově knize Milo Nemilo, která se právem ocitla ve výběru pěti nejlepších slovenských knih v ceně Anasoft Litera. Ano, toto je to místo, kde se maličký Milo, ještě děcko, namol opil, když jej štamgasti chtěli zapojit do společenského života obce. Není divu, že toto místo Mila dodnes přitahuje. „Pradědečka, který to tady provozoval, zavalil při předávání zboží sud s lihem. Pak nám to sebrali komunisti a babička tu mohla pracovat už jen jako zaměstnankyně,“ vypráví oceněný spisovatel nad půllitrem Šariše, jak osudově je jeho rodina s tímto místem svázána.

I když Gelnica nabízí několik náleven a nadstandardní paletu cukráren, s gastronomií je na tom jinak bledě. Po chvíli hladového bloudění městem nakonec skončíme v baru pod amfiteátrem. Ano, v TOM baru, který se snažil Milo s bývalým šéfem provozovat, jak se píše v již zmíněném literárním klenotu, v němž se vyskytuje víc podnapilých jedinců než ve všech vágus textech dohromady. A to v nás samozřejmě vzbuzuje malou závist. Dnes je ovšem z hospody v amfíku trendy kavárna. Betla objednává mraženou pizzu quattro formaggi, čímž zlikviduje poslední kus vegetariánského občerstvení ve městě a další dva dny jí musíme olupovat šunku z pizzy hawaii. Dojem nezlepší ani čepovaný Bernard desítka, ale jak říká Matouš, dobře je tam, kde jsou dobří lidé, a těch je v Gelnici spousta.

Festival nás v tomto přesvědčení jenom utvrdil. Na všechna gastronomická příkoří jsme zapomněli tváří tvář uměleckým instalacím ve zpustlé místní továrně, kam jsme dorazili i s tlupou místních romských děcek, která se k nám cestou organicky připojila. A když ne tam, tak u instalace z překlápěcích informačních tabulí Signaltron jsme už zapomněli dočista na vše. I tento šotoušský zážitek byl ale překonán, když na amfíku začal koncert Živých kvetů, při němž parket ovládl zcela ožratý knihkupec z Artfóra a po jeho vykázání parta romských dětí a mladistvých. Nedalo jim příliš práce, aby potvrdili stereotyp o svém hudebním a tanečním nadání, a zahanbili většinu nemotorně se pohybujících gádžů. „Už vím, jak si vydělám! Budu vozit cigáňata na koncerty, aby dělaly kotel,“ začal snít o lepším životě i výdělku Matouš.

Ráno ho veškeré nadšení ze života, tak jako každý den, přešlo, a donutil nás jít na nádraží o půl hodiny dřív. Teprve teď jsme si znovu bolestně uvědomili fakt absence nádražního zařízení v této jinak líbezné obci. Nedá se nic dělat, za nádražkou se musíme přes vesnici s libozvučným názvem Jaklovce dopravit až do Margecan.

Pokračování příště…

Comments are closed.