(dokončení z minula)
„Vy budete přestupovat v Margecanech? Jééé, tam je to hrozně super!“ dojalo se nezávisle na sobě asi pět našich přátel, když jsme jim sdělili itinerář naší cesty na východ Slovenska a zpět. A pranic nevadí, že nádražka v Margecanech je zavřená a okénko s rychlým občerstvením se nezvedá ani po klepací urgenci, než naše oči sklouznou k nabídce Akcia: zatvorené. Nedaleký hostinec Pod Orechom totiž otevírá už brzo ráno a otevřenou má i zavíračku. Protože hostinec Pod Orechom, to je skutečný pojem. Místo, kde padají společenské zábrany, místo, kde upadají návštěvníci do alkoholové závislosti. Jeho jedinou drobnou nevýhodou je to, že se zde nevaří, a tak se na nedělní brunch musíme vypravit do sousední symbiotické cukrárny.
„Čo dáme?“ pronáší paní za pultem s milým a zároveň ironickým úsměvem a my víme, že s nějakou mrdačkou se v soutěži o nejlepší konverzační ledoborec můžeme jít zahrabat. Tahle nenapodobitelná kombinace laškovné žoviálnosti a permanentní přinasranosti je totiž přesně to, co na slovenském jazyce a přízvuku milujeme. Dát si toho můžeme opravdu spoustu, od vajíčkového salátu a pařížana přes makový štrůdl s višněmi až po kouli kaškavalu. Dáváme si to všechno odshora dolů a NP přidává i Šariš ze sousedního výčepu, jak ho ostatně vyzývá tabulka na pultě cukrárny. „Iskru pivu dávajú ľudia,“ stojí vypískováno na půllitru, ale při pohledu na vysmátý obličej našeho notorika-čekatele si nejsme jistí, jestli to není spíš opačně.
V cukrárně se sice pivo netočí, ale jinak oplývá všemi atributy pravé maloměstské nálevny včetně zastřešené zahrádky pro letní povyražení. Pokud by hosta v zákusovém deliriu popadla chuť na gambling, může si pohotově vsadit na videoterminálu, kde se dá přihazovat na virtuální dostihy i závody na ploché dráze. Radši nepokoušíme štěstí a zkoušíme proniknout do duše Slovenska poslechem cukrárenského rádia, ze kterého se valí ryčná dechovka. „Tady bys nepoznal, jestli jsi na Slovensku nebo v Mexico City,“ zasní se Betla při pohledu do hradby živých plotů, a Matouš okamžitě kontruje historkami z mexického tažení rakousko-uherské armády. Věděli jste, že mexický guláš s hráškem, sýrem a rýží, oblíbenou stálici školních kantýn, vymysleli v karlínské hospodě Hamburg, když se tam veteráni mexického debaklu ubytovaní v blízké Invalidovně domáhali oblíbeného chilli con carne? Ne? Tak už to víte. Dalšímu přílivu náhodných funfactů z lidské wikipedie naštěstí zabrání odjezd vlaku do Košic.
„Počkej, a tohle jako nebyla ta legendární nádražka?“ diví se Betla, když se NP ve vlaku rozvypráví o tajemstvích podniku sídlícího v druhé části půldomku, kde místo VLT najdete rovnou okénko stávkovej kancelárie. Letošní výlet na Slovensko sice dopadl s výsledkem poměrně nejasným, ale na trati ze Žiliny do Košic jsme viděli nádražek přehršel. Doufáme tedy, že jsme na východ nezamířili naposled, neboť tam všude sídlí dobří lidé. A než se tam vydáme, oceníme i vaše vlastní recenze slovenských nádražek. Máte nějakou oblíbenou? Sem s ní!
