„Není nutno“ jako příprava na každodenní šeď dospěláckého života

27 Bře

Na základce v družině jsme měli tři videokazety, které jely pořád dokola. Každý týden jedna. Nekonečný příběh, O princezně Jasněnce a létajícím ševci a Tři veteráni. Rozuměj: Viděla jsem to mockrát. Ale Tři veterány, na rozdíl od Jasněnky, ševce, Bastiena, Atreje a Artexe, v lásce nemám. Proč?

V první řadě proto, že tahle pohádka je depka. „Ani to vlastně nekončí dobře,“ připomínal NP, z čehož plyne, že to ze své podstaty není pohádka. Během filmových družinových odpolední jsem si představovala, jaký by to byl parádní příběh, kdyby z něj vystříhali ty pasáže s titulními postavami.

Zadruhé – zlá, chamtivá a později i nasálně zohyzděná princezna Bosana pro mě nepředstavovala ženský role model, se kterým bych se chtěla jako prepubertální děvče ztotožnit. Narozdíl od Jasněnky, že.

Zatřetí, Zdeněk Svěrák, pro kterého máme odjakživa slabost já i moje máma (doma v kuchyni jsme dokonce měli roky jeho podobiznu), je tu zlý. Po Dádě Patrasové v roli Xénie, která zasadila první ránu naivní představě o neměnnosti dobra a zla, to byl další zásadní otřes. A to nemluvím o tom, jak mě, asi devítileté děvčátko s neprobuzenou sexualitou, šokovala legendární koupelnová scéna ve Vrchní prchni. Jak mohla být Dáda takhle sprostá, nechápala jsem. O rok později to dorazil Svěrák jako sukničkář v Koljovi.

Ale zpět ke Třem veteránům. Zatímco já jsem odmítla pohádku shlédnout po letech znovu, NP se do ní ponořil. Oznámil, že pokud by měl akceptovat Zdeňka Svěráka jako státníka (moje dlouhodobé přání), tak jedině v této roli. Připomněl, že jako ministr informací zde odvádí výtečnou práci, když diplomaticky vyžehlí hrozící válku s Německem, a prosazuje zájmy státu nad osobní. Jeho utilitaristický přístup, podle nějž je pro království výhodnější ponechat si kouzelné věci než dobře provdat princeznu, se však nesetkává s pochopením a nakonec skončí v lochu, zatímco úskočná a hamižná královská rodina vládne dál, aniž by prošla byť jen náznakem katarze.

Nejhorší část celé pohádky ovšem nastala, když spustili Není nutno. Písničku jsem samozřejmě znala, zpívali jsme ji jak doma (svěrákovské okouzlení), tak ve škole. Líbilo se mi, že začíná tím, že něco není nutné. Příjemný kontrast k lidovkám, kde se povětšinou něco přikazuje nebo zakazuje (zpravidla aby se místní puberťačky a adolescenti nespustili s někým ze sousední vesnice). Jenže až v podání veteránů mi došlo, že není nutno, aby bylo PŘÍMO VESELO, jak by nám mohla podsouvat veselá melodie. Zkrátka, že máme vzdát aspirace na velkou životní řachandu. Že je v pořádku, když to bude jakž takž, tak nějak v pohodě, jak se říká v korporátech „sou sou“ nebo „sometimes maybe good, sometimes maybe shit“, jak údajně říkají fotbaloví trenéři. Což je samozřejmě pro devítiletou holku dost nepříjemné zjištění.

V podstatě tu pohádku nemám ráda, protože ukazuje dětem to, jaký je opravdový život. Princezny nejsou pasivní a krásné, princ tam není lautr žádný, ten hodný pán z obrázku v kuchyni vlastně není úplně pořád hodný, a nemusí být přímo veselo. To prostě nechcete slyšet.

Nicméně i přes NPho brilantní analýzu nesdílím názor, že píseň tří veteránů sužovaných PTSD není vhodná pro tuhle dobu. Podle lékařky Julie Dobrovolné nyní zažíváme stres, který může být v některých aspektech podobný stresu zažívanému ve válečném stavu (samozřejmě a díky bohu v jeho softové verzi). Za to si párkrát „Není nutno“ zanotovat snad můžeme.

Třeba v téhle už tolikrát přezpívané písničce objevíme nové souvislosti. Jako můj muž, kterému, zatímco nazpívával spolu s různými hudebníky Není nutno pro jakési chystané video, zavolal šéf a oznámil, že vzhledem ke koronavirovým opatřením končí v práci. Svěřil se potom, že dozpívat tohle „nemít prachy – nevadí“ na kameru pak mělo specifický šmak. A jak to vypadá, něco takového teď ochutná o dost víc lidí.

KZ

Comments are closed.