Není nutno, aby bylo přímo veselo, burácely ve středu 25. března amplióny místního rozhlasu v českých městech a vesnicích. Nesmrtelnou píseň Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka snad všichni známe nazpaměť. Jednoduchou melodii a snadno zapamatovatelný text si mohl už ve školce každý z nás zahalekat, aniž by u toho měl trauma ze zpívání. Uvědomili jste si ale někdy, že nová česká hymna je ve skutečnosti terapeutický popěvek tří stárnoucích chlapíků s posttraumatickou stresovou poruchou?
Film Tři veteráni, kde písnička poprvé zazněla, je neuvěřitelně zajímavý fenomén. Mnohovrstevnatou pohádku Jana Wericha, kterou scenárista Zdeněk Svěrák ve filmové verzi vyšperkoval spoustou popkulturních narážek a výborným situačním humorem, jsme asi taky viděli všichni. V obecném povědomí se však rozpadá spíš na sérii kratších klipů a motivů od cigaret s velbloudem po babičku z Ratibořického údolí. Úplně zapomínáme na situační rámec, který je ve své podstatě strašidelný: tři vysloužilí vojáci se toulají krajem, který se vzpamatovává z války a nedokážou se vůbec zařadit do společnosti. K jakémus takémus vyrovnání s PTSD jim pomůže až písnička o tom, že nevadí zažít v životě krachy. Nemyslete si, že Tři veteráni jsou nějaký návod k poctivosti a pozitivnímu přístupu k životu. V jádru je to drsná psychologická studie vstřebávání válečného traumatu. Jenže generace, které na téhle pohádce vyrostly, to v ní už nevidí. A nemůžeme jim to mít za zlé, protože s válkou naštěstí nemají žádnou zkušenost.
Už samotná Werichova knižní předloha začíná téměř naturalisticky. Do pláště zachumlaný voják drží stráž u ohniště, i když válka už dávno skončila. Prostě ze zvyku. Teprve kouzelné dary od tří skřítků změní jemu i dvěma kamarádům život. Bohužel jen na chvíli a jen zdánlivě. Ano, mají najednou všechno, co by mohli chtít. Jak píše Werich, byli známí v nejlepších podnicích Evropy a pili vína z nejslavnějších sklepů. V životě jim však navzdory tučné penzi dává smysl jen jediná věc: navštěvování bitevních polí a rekonstrukce válek, ve kterých kdysi společně bojovali. Jejich odtrženost od reálného života nejlépe vystihuje asi nejzdařilejší dialog z celé filmové adaptace. „Tady bude pšenice,“ ohrazuje se sedlák v podání Miloslava Štibicha, když chce Petr Čepek v roli Bimbáce na jeho čerstvě osetém poli rekonstruovat střetnutí s Turky. „Tady bude bitva!“ odsekne bývalý dragoun.
Nejen chování Bimbácovo, ale i ostatních veteránů je místy až patologické. Dokážou se mezi sebou rozhádat kvůli takovým malichernostem jako kde budou trávit volný čas, rozmarně zahazují oblečení, které si sotva stihli vyzkoušet. Ne proto, že by jim náhlý materiální dostatek zatemnil úsudek, ale prostě proto, že nic jiného než válku neznají a nic jiného jim nedává smysl. Proč žít jinak než přítomností, když se nemusíte dožít zítřka? Pankrác ostatně sám přiznává, že nikdy nechodil v ničem jiném než ve vojenském mundúru. Když od krále Pikoly a jeho dcery Bosany získají nazpět své kouzelné propriety, stejně nakonec znovu skončí na bitevním poli, tentokrát už proti sobě jako nepřátelé na život a na smrt.
Když Pankrác, Servác a Bimbác v jedné z úvodních scén potkají žebrajícího válečného invalidu s flašinetem, Servác se pohoršuje nad tím, že válečný hrdina s vyznamenáním na klopě musí chodit žebrotou. „Taky budete,“ odpovídá prorocky stařec. Tohle ale není odkaz na pomíjivost slávy z velkých bitev. Je to velmi realisticky vykreslený osud nejednoho válečného veterána. Američané by mohli vyprávět. Když skončila první světová válka, bylo Janu Werichovi 13 let. Ve věku důležitém pro formování osobnosti tedy nutně potkával na ulicích tělesné i duševní mrzáky, kterým válka zničila život. A Svěrák ve filmové verzi ještě přihazuje, poslední dramatickou scénu vrcholící epileptickou sekvencí už si připsal sám. Až člověka napadá, jestli třeba nesloužil v Afghánistánu a scénář nepsal jako svou autoterapii. Spíš bych ale tipoval vliv Jiřího Brdečky, který syžet ještě před svou smrtí částečně rozpracoval. A nebyl až tak velký stoupenec laskavého humoru.
Levicověji smýšlející divák může usoudit, že ve verších jako „nemít prachy – nevadí“ se ukrývá poselství, aby lidé nebyli sobecké materialistické svině a že peníze coby hlavní zdroj kapitalismu jsou v podstatě zbytné a zlé. Nic však nemůže být dál od pravdy. Tři veteráni naopak velmi konkrétně ukazují, že peníze v našem životě důležité jsou a v lidské civilizaci bez nich člověk jen těžko může fungovat. Vybavuje se vám scéna z krčmy, kde si Pankrác, Servác a Bimbác nemůžou koupit ani kafíčko s rumíčkem? Jediné, co mají při sobě, je škatule s bezcennými válečnými metály a jeden obrázek, který nakonec smění za tři polévky a tři chleby. Verše o tom, že peníze k životu nepotřebujeme, pronášejí tři zlomení muži, kteří jsou v soudobé společnosti naprosto nezaměstnatelní a nepoužitelní. Hodnotu peněz neznají a neumějí s nimi hospodařit, protože celý život strávili v armádě. Snad s výjimkou Serváce, který sloužil jako kuchař, nemohou na trhu práce prodat ani žádné dovednosti. Nemají nic než své vnitřní démony a jediné, co ještě zvládnou celkem obstojně, je pitvořit se před vesnickou drobotinou. Je to asi poslední smysluplná činnost, které se můžou věnovat a nikomu tím neuškodit.
Filmovou pohádku Oldřicha Lipského jsem poprvé viděl až relativně pozdě, mohlo mi být třeba deset let. A moc dobře si pamatuju, že jsem z ní tehdy měl mrazení v zádech. Proč? Protože Tři veteráni prostě nekončí dobře. Jen si vzpomeňte na poslední scénu, kde se dějový oblouk uzavírá: Bimbác vyloví z rybníka kliku od žebrákova flašinetu a veteráni na něj začnou hrát jeho odrhovačku. Flašinetář mezitím někam zmizel. S ohledem na předchozí děj tahle situace nemá moc možností výkladu. Válečný invalida už je po smrti a tři veteráni následují jeho osud. To už však ve filmu naštěstí nevidíme. Jasně, ještě to může být jiný flašinet, na který si v souladu s žebrákovou věštbou veteráni našetřili. Ale i kdyby, mění to něco? Flašinet hraje tutéž melodii, vysloužilci u něj stojí v otrhanějším oblečení a bez peněz. Jsou zase na začátku, ale v daleko bídnější situaci. Had se zakusuje do vlastního ocasu, není cesty ven.
V tomhle světle pak vcelku jednoznačně vyznívají i poslední slova tří kouzelných skřítků: Ani milión a pět lidí jsme nedokázali vytáhnout z poválečného marasmu. Zkusíme to tedy po milión šesté, ale s někým jiným. Z vás už jsou dávno lidské trosky, ale než umřete hladem někde ve škarpě, můžete aspoň zazpívat dětem písničku, ať ze sebe máte lepší pocit a na chvíli zapomenete, že váš život stojí za úplné hovno. S ohledem na tohle poselství asi opravdu není nejlepší nápad hrát tenhle popěvek jako povzbuzení pro lidi, kteří kvůli karanténě už dva týdny nemají práci.