Lakhnaú: O perníkové chaloupce a růžovém dortu

8 Dub

Mého kamaráda Mukunda už možná znáte z dřívější knihy, v níž jsme spolu jeli na výlet do Šimly. Fousatý, usměvavý a roztržitý sociální geograf z Ásámu, jehož životním snem je vydělávat si na živobytí hrou na kytaru na Karlově mostě. Asi vás tedy nepřekvapí, že když jsme se po letech opět setkali v Lakhnaú, ihned jsme zamířili na pivo.

To se nám ale až tak úplně nepovedlo. Je státní svátek, což v Indii znamená, že jsou všechny nálevny i obchody s alkoholem zavřené. Zato však městem pochodují alegorické vozy, na nichž vysedávají trochu křečovitě rozesmátí školáci převlečení za Mahátmu Phulého a jeho ženu Sávitríbáí, doktora Ambédkara, kněžnu Lakšmí Báí, asketu Gádgé Mahárádže a další společenské reformátory nebo aspoň trochu rovnostářské postavy indické historie. Kalendář ukazuje 14. dubna a slaví se Ambédkar Džajantí, tedy narozeniny dalitského vůdce Bhímráo Rámdží Ambédkara. A v Indii najdete jen málo vhodnějších míst na tenhle mejdan než právě Lakhnaú. Pročež jsme se k oslavám okamžitě připojili a o večerní zábavu nepřišli.

Ambédkar se sice v hlavním městě státu Uttarpradéš ani nenarodil, ani nezemřel, ale přesto tu po něm zůstala nepřehlédnutelná stopa – bombastický památník jménem Dr. Bhímráo Ambédkar sámadžik parivartan pratík sthal, tedy Místo symbolu společenské proměny dr. Bhímráo Ambédkara. Za jeho vznikem však nehledejte tvůrce indické ústavy osobně, nýbrž jeho následovníky, Kánšího Ráma a především Májávatí. Dámu z nedotýkatelné kasty džátavů, která vypadá trochu jako Jana Bobošíková, jen akorát místo žluté barvy preferuje růžovou a na rozdíl od Bobošíkové má v politice úspěch. Když se se svou Stranou většinového společenství (Bahudžan samádž pártí, BSP) v devadesátých letech dostala v Uttarpradéši poprvé k moci, jako jeden z hlavních úkolů si dala nejen usnadnit nedotýkatelným kastám přístup ke vzdělání a lepším pracovním místům, ale také postavit Ambédkarovy sochy a pomníky napříč státem a vybudovat obrovský park v Lakhnaú.

Poslední jmenovaný cíl se povedl na jedničku s hvězdičkou. Mramorové aleje lemují nekonečné řady kamenných slonů, které vás dovedou až k místní citadele ve tvaru buddhistické stúpy. Právě tam vysedává v křesle Bhímráo Rámdží Ambédkar, odlitý z bronzu v nadživotní velikosti a v přesně stejné pozici, jako sedí Abraham Lincoln ve Washingtonu. Naprosto vrcholným uměleckým dílem celého památníku je však jedna z vedlejších místností. Najdete v ní obrovský bronzový reliéf, na němž Májávatí odhaluje Ambédkarovu sedící sochu, a kdybyste si toho náhodou nevšimli, tak na tento reliéf rukama ukazují ještě sochy Májávatí a Kánšího Ráma, obě v nadživotní velikosti.

Tahle umělecká nadreprezentace jenom ilustruje, jak je celý Ambédkarův park strašně přehnaný. Areál má výměru 0,43 čtverečného kilometru, čili skoro přesně jako Vatikán. Vybudování parku kultury a oddechu na čtyřúhelníkovém půdorysu o stranách lehce přes 600 metrů stálo údajně až 7 miliard rupií, tedy asi 2,5 miliardy korun. Poprvé byl otevřen v lednu 2003 a pak ještě jednou po dalších úpravách v dubnu 2008. To už byla Májávatí hlavní ministryní Uttarpradéše a odhalení bombastického památníku připomnělo její zálibu v obskurních oslavách vlastních životních jubileí. Její narozeniny, které připadají na 15. ledna, se nikdy neobejdou bez několikapatrového dortu a pár kilogramů diamantů. A její okázalou rezidenci v mughalském stylu zdobí i její vlastní sochy.

Je ale ještě jeden důvod, proč nad vznikem Ambédkarova parku lidé kroutí hlavami: na celé jeho ploše nenajdete ani kousíček zeleně. Leštěný mramor a další ušlechtilé horniny a nerosty odrážejí sluneční paprsky tak dokonale, že přes den se do parku prakticky nedá vstoupit, pokud člověk nehodlá spáchat rituální sebevraždu upálením. Původní záměr této urbanisticko-klimatické bizarnosti byl přitom navýsost chvályhodný. Ambédkarovy sochy a parky, vznikající během vlády BSP v celém Uttarpradéši, měly jasný a jednoduchý úkol: demokratizovat veřejný prostor, který ovládali a mnohde dodnes ovládají kastovní hinduisté. Vypadá to sice jako utrácení erárních peněz za zbytečnosti, ale smysl to má. Dalité nejenže nesměli vstupovat do domů vyšších kast, ale často nesměli ani procházet stejnými ulicemi nebo navštěvovat stejná místa. Právě Ambédkarovy parky a památníky jim měly vytvořit svobodný prostor, kde se mohou bez obav scházet a nárokovat si své právo na město.

Je demokratizací veřejného prostoru i nádražka? Čím je nádražní budova v Lakhnaú výjimečná? A koho v ní o půlnoci můžete potkat? Všechno se dozvíte v naší nové knize Smaženky a machři.

Comments are closed.