Ještě jednou, Jedlovou

10 Čer

Psát o již popsaném není vždy nutné, někdy je to i zbytečné. V případě severočeské Jedlové tomu tak není. Každý by se měl vypsat ze svých dojmů, které provázely jeho poprvé, první setkání s ikonickou příhraniční nádražkou zašitou uprostřed kopců, až za vesnicí, ale zato na docela frekventovaném železničním uzlu. Vlastně je až k podivu, že mi trvalo tak dlouho se do Jedlové vydat, ale všeho do času.

Cesta z Prahy je trochu delší (než třeba do Bistra Kufr ve Smržovce), ale kvalita zážitku je výborná. I nehledě na to, že toho březnového dne se sníh mísil s bahnem a sychravá zimní atmosféra nijak nelákala k výletnictví ani pochopitelně třeba houbaření, což jinak v souvislosti s takovýmto výjezdem mnohdy souvisí. Zato lákala k pobytu v nádražce a odevzdanému chlastání.

Výstup z vlaku cestujícího vrhá do neutěšené krajiny, oprýskaná drážní budova jeví zvenku jen poloviční známky života. Nad menší zahrádkou s hřištěm se pne veliký strom, vedle něj válejí plastové židle, v létě se po zmeškání posledního vlaku nabízí spánek na dětském hřišti. Je vůbec v sobotu dopoledne otevřeno? Nevstával jsem v krutou, časnou hodinu zbytečně?

Nikoliv. Dveře povolují a výpravu vítá vytopený, osvětlený lokál. Vlastně vcelku typická, lehce omšelá nádražka. I když, jak se lze v reportech staršího data dočíst, rekonstrukce přeci neproběhla v tak dávné minulosti. Spíš jde o následek intenzivní únavy materiálu, o čemž svědčí to, že v lokále pár strávníků či pijanů už nyní nalézáme. Neotálíme, volíme Svijany a k tomu rovnou vybíráme z jídeláku. Vedle něj tu už od dob Nádražky v Jedlové v.1 nalézáme samozřejmě i nanuky. Do stovky se vejde každý, ale porci už každý nedojí. Španělský ptáček, karbanátek, plněný knedlík a další standardní pokrmy. Snad jen méně solit. Pro neznalé, zejména německé pocestné, je k dispozici i bilingvní lístek. Nebo možná pro obsluhu. Duolingo v praxi.

Blonďatá výčepní je milá, kmitá lokálem, nám roznáší nejednu zázvorovici. Po jídle je čas na kulturu. Intuitivně to ví i opodál sedící pan Jiří, který chvíli upřeně hledí do otrhaného cancáku a posléze vytahuje kouzelný akordeon, jehož tóny si záhy podmaní lokál. Včetně mě. Opouštím expedici, seznamuji se s Jiřím, který prý přišel z lesa a naslouchám i přizvukuji jeho písním. Písním trampským i těm vyloženě rádiovým. Štamgastenstvo podupává, víkendoví hosté se nejprve diví, ale nakonec přivykají i rodinky. Panáky v poledne, na zažívání, a i pro Jiřího, jak jinak. Na stěnách visí různé vybledlé, historické plakáty i grafické obrázky, chce se mi spát.

Sice jsme nepřijeli přímo na výlet, ale drobná procházka po tak výživném setrvání není na škodu. Expedice dále putuje na stejnojmennou horu, Jedlovou, kde se má nacházet rozhledna. Cestou míjíme také památný Ranch 7D, toulavé srdce plesá. Nakonec je tam, stojí, tyčna, či chcete-li rozhledna, i s bytelnou, kamennou, výletní hospodou. I přes hezký vzhled však kvalit nádražky nedosahuje, a tak sestupujeme zpět.

Lokál už je plný, zázvorovice vrací úder, sobotní večer začíná v pozdní odpoledne. Těžko rozlišit, kdo je místní, kdo pravidelný, ale přespolní štamgast, kdo náhodný kolemjedoucí, kdo náhodný amateur jako já, jako my. Genius loci ožívá, zdržet se do rána by znamenalo hrát karty s podivnými čerty a spát v bahně se sněhovou přikrývkou. Po krásném dni ve stylu fun & relax nasedáme zpět do vlaku. Když kamarád Víťa vyndá (asi s láskou) smažené řízky, svět nemůže být víc utěšený. I když je držel v tajnosti od začátku cesty.

Comments are closed.