Potlach!

Napsat pozvánku na turné Tima Remise a Arana Epochala se mi hned zdálo jako dobrý nápad. Tim je totiž od pohledu správný vágus (o Aranovi nemluvě). Se svým vousem, banjem a tak trochu posmutnělými songy by hned zapadl do nejedné nádražky. Když mi oznámili, že u nás doma bude Tim dokonce přespávat, nebylo co řešit. To bych dokonce mohla spáchat i nějaký ten rozhovor, říkám si…

Ve čtvrtek bylo doma uklizeno, všichni čekáme jen na Timův příjezd, ale Tim nikde. Pozdě večer se dovídáme, že se šťastně ubytoval v jakémsi hotelu Helena. Cajk, pozvánku sepíšu třeba zítra. Jaké ale bylo překvapení, když v pátek dopo přichází zpráva: Sedím v Kafé Bárka v centru Teplic… Ne, to rozhodně není Bárka pod Točníkem, kde mají mít hoši svůj páteční výstup. Kde se ksakru vzal v Teplicích?! No, přijďte na koncert, on vám to někdo se škodolibou radostí jistě poví.

Ztracenému Timovi nakonec zcela nezištně pomohl hodný domorodec, za což dostal odměnou CD. Ještě ten den nadšeně volal, jak moc je skvělý a že by rozhodně rád přijel na koncert do Ústí. Představuju si, že zatímco tohle píšu, je ten chlápek v Mumii a objevuje skvělou Timovu (a Adamovu) hudbu. A třeba se mu díky tý neuvěřitelný shodě náhod otevře novej svět a změní život a blablabla, znáte to, každý má svůj „zásadní“ koncert. Nejlepší na tom je, že se takovýhle věci nedají naplánovat. Když se člověk o něco snaží, láme to přes koleno… nevyjde to.

Žádný klasický rozhovor jsem pro vás tudíž nepřipravila. Nechala jsem to plynout. Nejzajímavější věci se člověk doví kolikrát taky „jen“ náhodou, třeba při snídaní mezi řečma o cornflakes a burákovým másle. Například že předměstí Chicaga jsou vážně hnusný, stejně jako krajina kolem. Nebo že Chicago nikde nekončí a že bedýnkový systém místních farmářů funguje stejně jako u nás. A že Steve Albini… no nenahrála jsem si to, takže si to všechno přesně nepamatuju. Sorka.

Ale co, stejně tak dobře Tima můžete poznat i v jeho muzice. Jeho muzika zní, jako když osamělý chlap hraje na banjo. A hraje na to banjo moc hezky. Songy spíše pomalejší, žádná rozjuchanost. Nic víc v tom není, v jednoduchosti je síla. A upřímnost.

Takže se rozhodně dostavte na nějakou zastávku Potlachu (v Praze v úterý 25. 10. v hospodě U Dědků)!

Jo a HLAVNĚ během koncertu nemluvte! Shodli jsme se s Timem, že lidi, co kecaj během hraní, jsou ty největší idioti. Já to říkám pořád – důležitý je umět poslouchat…

4 Replies to “Potlach!”

  1. Jj, to taky žeru – i kuli tomu sem si říkala, že bychom jim měli udělat reklamu.

Comments are closed.