Když NP pičoval, že je Olomouc nejhorší nádraží v republice, považovala jsem to za jeden z jeho mnoha negativistických emocionálních výlevů, které nemají valné informační hodnoty. Nicméně měl svatou pravdu!
Nesnáším krátké přestupy, a tak jsem se těšila, že tentokrát mám v Olomouci – městě, kde se seznámili moji rodiče – na přestup celých 15 minut. Jenže jsme přijeli o 20 minut později (NP mi později vysvětlil, že Olomouc má své vlastní časové pásmo), takže jsem popadla tašky s vánočními dárky, vypálila z vlaku jako střela a jala se hledat svůj přípoj, který už nastartovaný čekal jen na hvízdnutí výpravčího.
Ovšem olomoucké nádraží je nejen zcela nesmyslně naprojektované, ale i naprosto hovadsky označené. V podchodu vedoucím k vlakům jsem objevila jen ceduli s nápisem NÁSTUPIŠTĚ 1,5. Snad jde o nějakou aluzi na Harryho Pottera a nástupiště 9 a 3/4 . Nicméně já jsem hledala trojku. Mám klasické žurnalistické vzdělání, jsem znalá významu interpunkce, a proto vím, že NÁSTUPIŠTĚ 1,5 by mělo znamenat nástupiště 1 a 5 a nikoliv nástupiště 1 až 5. To by tam muselo být napsané NÁSTUPIŠTĚ 1–5. Chodba ale jinam nevedla, tak jsem vystresovaně běžela dál. Ukázalo se, že ten, kdo ceduli montoval, ji umístil tak dementně, že přestupujícímu člověku se odhaluje jen z části. Další informace o tom, kde jsou nástupiště 2, 3 a 4 uvidí, až když přijde směrem k ní. S vypětím všech sil jsem tedy vyběhla na trojku a s hrůzou zjistila, že jsem zpátky na tom nástupišti, kde jsem před pár minutami vystoupila. „Otrokovice?!“ zafuněla jsem na drážního zaměstnance, co se na nástupišti poflakoval.
„Tož, to ste tady špatně,“ komentoval pán v oranžovém.
„Cože?! Vždyť na ceduli stálo, že to jede z trojky!“
„To jo, ale to číslo znamená kolej a ne nástupiště. Takže to jede z prvního nástupiště, víte?“
„Cože?!!!!!!!!“
„Trojka je přece na prvním nástupišti, to je jasné,“ usmál se na mě nádražák povzbudivě.
Mlčky, ale s pulzujícími žílami na spáncích jsem vyrazila po schodech dolů. V tašce mi nebezpečně řinčelo víno. Na první nástupiště jsem se vydrápala ve chvíli, kdy průvodčí pískal na vlak. „Néééé, ještě moment,“ ječela jsem hystericky. „Těch momemtů už bylo tak třicet!“ osopil se na mě výpravčí, když jsem se sápala po schůdkách do vlaku. Není divu, když na olomouckém nádraží nejde nic najít! Příště jedu přes Břeclav!
to podepíšu. jejich nejlepší kousek byl zatím vypravovat dva vlaky ve stejný čas z prvního nástupiště tak, že se rozjedou zadkama od sebe opačným směrem, ale to že sou to dva vlaky a né jeden by se člověk dověděl pokud by běžel 15m doleva. sbohem Prostějov, welcome Hlušovice /byla zima a čekala sem tam hodinu než něco jelo zas nazpátek/