Všude dobře, doma nejlíp

Konečně zase zpátky doma. Teda v Praze. Už bylo nejspíš načase. A asi bych měl mít i radost, protože cesta stála za to. Začalo to tím, že jsme museli startovat taxíka. Ten nám pak ještě cvičně zdechl asi na třech semaforech, ale pak už se konečně spokojeně rozbafal a já jsem začal věřit, že to letadlo v nelidský čas 1:40 opravdu stihnu. Najednou ale zajíždíme ke krajnici. “Počkej dvě minutky, musím si dát čaj,” povídá řidič. Nechápu. “Už dva dny jsem nespal,” vysvětluje a já už nejen chápu, ale začínám se děsit zbytku cesty. Dávám tam pro uklidnění jednoho Ganéšu, jako dýško mu tam nechávám zbytek slivovice a mizím do útrob letiště. Na prohlídkách se všichni usmívají, dvě a čtvrt kila kontrabandu prochází bez problémů. Akorát v duty free mě vytáčejí. “Čokolády si vem kolik chceš, ale flašku vína nemůžeš, neletíš přímo.” Tentokrát mě vezou Holanďani. Vaří výborně a promítají bollywoodské filmy. Přestup v Amstru v pohodě a v Praze jsme hned. Na pásu už se na mě smějou obě moje zavazadla, tak se směju taky a mířím k východu…

“Dobrý den, celní kontrola. Co vezete, odkud jedete?” Kruté setkání s českou realitou. Ještě že už jsem byl na záchodě.
“Z Indie,” blekotám a začínám se bát nejhoršího. “Mám tam nějaké sladkosti, čaje a tak…”

“A co dál? Nemáte tam doufám nic od zvířat?”

Zmínka o zvířatech mě trochu uklidňuje a přecházím do protiútoku. “Od zvířat určitě ne. Však já to otevřu a podíváte se sám.”

“Zatím ne, nejdřív to projedeme skenerem,” odvětí celník. Pokládám kufr na pás a už si začínám s Ruzyní spojovat pár dalších let svého života.

“Tohle vypadá dobře, tohle taky. Tak už běžte.”

Jsem vysvobozen. Slušně poděkuju a co nerychleji hopsám k východu. Mrazivý vzduch mi likviduje plíce, ale stejně se směju jako retard. Byl to krásný výlet.