Martin Tvrdý o knihách

Každej den koukám doma na svoji knihovnu. Neni nijak zvlášť veliká, něco kolem třiceti běžnejch metrů, což je prej asi 1500 knih, ale dostatečně velká na to, aby už nešla celá přečíst. Nijak mě to netrápí, knihy mě zajímaj i vizuálně, jako specifický výtvarný díla a do jistý míry je moje knihovna typografická sbírka. Je to pro mě i zhmotnění vědění, laskavý připomenutí toho, že informací je na světě mnohem víc, než se mi snaží namluvit internetovej provider.

Pozoruhodný je, že ty knihy mezi sebou nevedou žádnej boj, není mezi nima konkurence. Každá je úplně jiná a každá možná mohla někomu změnit život. Čim víc jich přečtu, tim víc se toho dozvím, tim víc rozšířím svůj obzor. Nebudu nikdy se všema souhlasit, nemusej se mi všechny líbit, ale všechny mají smysl, který se násobí tím, že jsou spolu. Právě ta diverzita, množství nejrůznějších názorů, příběhů a postojů, má myslim větší hodnotu, než jedna jediná, prej ta pravá kniha knih, která lže o tom, že zná pravdu. Vždycky mi přišlo zajímavý, že naplněná knihovna působí v prostoru samozřejmě a sebejistě, až dekorativně, navzdory svojí přirozený nesourodosti v barvách, písmech, vejškách knih nebo šířce hřbetů.

A až mi dojde místo, přidělám další police, protože si myslim, že knihy bychom vyhazovat neměli. Jediný, který si nenechávám, jsou ty, co se v knihovně opakujou – dávám je kámošům, pouštím je dál, protože si myslim, že je to tak správně a že bychom neměli číst třeba jenom komiksy. Mohlo by se nám stát, že budeme vidět svět černobíle.

text: Martin Tvrdý
ilustrace: Pedro Berruguete (1450–1504)