Středočeská drážní expedice, na jejímž konci čeká kotě zvané Tácek

Nádražní restaurace dokáží být silně návykovým fenoménem, trochu si tak představuji úzus heroinu. Proto jsme se svrbění našich drážních duší a absťák rozhodli zahnat organizovaným letním výletem, v rámci kterého jsme se nádražek měli nejlépe přesytit.

Ač politický filosof Marek klasicky dorazil o několik hodin později a nechal nebohého hudebníka Josefa čekat u brakové literatury v lokále U Jindřišské věže, dovoluji si stejně tvrdit, že jsme vyrazili v skvostné slunečné ráno. Za zhruba dvě kila jsme zakoupili celodenní drážní lístek umožňující nám zbrázdit Středočeský kraj a vydali se vstříc nádražkám a finálnímu cíli, to jest bájnému vrchu Krkavka u Třemošnice (kterého jsme nikdy nedosáhli).

Itinerář byl sestaven všelijak, mapa nádražek je přeci jen pouze orientační záležitost a sáhodlouhé seznamy ČD již dávno neplatí. I tak jsme hned na první zastávce v Úvalech u Prahy měli štěstí. Pravda, poměrně malá bouda si zaslouží spíše označení přinádražní a navíc vskutočnosti jde o vcelku klasickou čínu. která měla to štěstí, že se ocitla na nádraží. Díky čemuž i získala klasickou nádražkovitou klientelu holdující spíše nápojovému lístku než delikatesám asijské kuchyně. Pivní výběr byl obstojný, točený Kozel chutný a ceny lákavé. Tudíž jsme neváhali a prolili pár škopků. Hladný Marek se sice, k obecnému podivu i veselí štamgastů neuvyklých takovým objednávkám, dožadoval inzerovaných pokrmů (visualizovaných nad barem v neskutečně sytých barvách), ale obsluha mu na každý dotaz odvětila, že dnes bohužel danou krmi nemají. Zajímavostí budiž, že pivo do vlaku jsme obdrželi v polovičním půlitrovém kelímku, který připomínal spíše bábovičku a který vyvolal dlouhé pochyby, zdali jsme nedostali jen mrzké malé pivo.

Další zastávka v Českém Brodě žel zklamala a místo nádražky jsme nalezli jen nepostačující secondhand. Blízké zařízení nápaditě pojmenované Herna-Bar-Nonstop ovšem splnilo nároky na autenticitu, přilákalo girlandami umělých květin v oknech a bylo nám dopřáno poznat místního genia loci, který se v poledne projevoval i zuřivou ovíněnou debatou místních štramáků u nesmrtelného AZ-Kvízu. Nutno podotknout, že díky jejich vědomostem a pohotovým odpovědím soutěž vyloženě transcendovala. Duchovno zajištoval i tajemný objekt na způsob oltáře, který se nacházel vedle výčepu. Sám Mistr českobrodského oltáře (nepleť s Mistrem vyšebrodským z diktátu) dost možná seděl u vedlejšího stolu, neboť na „oltář“ dojatě celou dobu hleděl.

Třetí dostaveníčko jsme měli v Poříčanech. Ano, přesně v té poříčanské nádražce, o které jste se mohli dočíst v nedávném speciálu sobotního Práva. Z mladé slečny na obsluze se vyklubala majitelka, jejíž otec vlastní čakovickou nádražku v Praze. Pochopitelně mi vzápětí hlavou probleskl nápad, kterak se přiženit do tohoto rodinného klanu a vybudovat mocné nádražkové impérium. Tyto bláhové fantazie podpořilo pár slušných postřižinských piv a solidní oběd. Nádražka působila vcelku nově, ba dokonce čistě a k povzdechu Marka, příznivce francouzského stylu stolování s cigaretou, málo zakouřeně. A to měli i uzpůsobené, vysoké stropy! Josef se mezitím podobou našel v štamgastovi na druhém konci lokálu, dvojníkovi o několik desítek let starším – hotový obraz Doriana G. Cílevědomé předsevzetí přiženit se a vybudovat drážní reich těch nejkrásnějších zájezdních hostinců jsem si však odnášel dále.

Dále znamenalo, že nás vlak vyplivnul v Pečkách. Ne, nádražka jako taková to nebyla, ale na peróně azyl nabízel dřevník s lehkým, na uzeniny specializovaným občerstvením a tuším, že pouze lahváči. Braníkem jsme nicméně samozřejmě nic nezkazili. Dovnitř se nelezlo, konzumace se obstarávala na venkovní zahrádce obrostlé popínavou zelení, čehož vzhledem k příznivému počasí využívali místní muži ze stavby a pár dalších zbloudilců. Zábava s nimi však nebyla nijak obohacující – nad kartami po sobě spíš vrhaly zarputilé a otrávené pohledy, nikdo bodře nevyprávěl veselé historky, tudíž jsme se rozhodli pro finální fázi přesunu do cílové Třemošnice. Párek v rohlíku na cestu nám to vynahradil – mohl se skoro rovnat tomu vyhlášenému ze stánku na třetím nástupišti pražského Smícháče.

Večerním příjezdem do Třemošnice již počala etapa, jejíž průběh byl až přespříliš výživný, poněkud zmatený a skoupý na nádražní restaurace. Pro úplnost zmíním aspoň několik význačnějších vzpomínek – jako třeba setkání se starostou tohoto sídla (sídla bez nádražky), ztrátu kamaráda a jeho nalezení ve vesnici o nějakých deset kilometrů dál, putování tmou odnikud nikam, návštěvu vesnické diskotéky a nakonec i spánek v betonové čekárně kdesi ve Žlebech. Jen díky tomu nás však ve spánku navštívilo kotě, které vytušilo příležitost vycestovat do Prahy, pročež se přilepilo na rozespalého a dezorientovaného Marka. Ranním vlakem jsme se dopravili až na Masarykovo nádraží, kde nás nenapadl lepší způsob rehabilitace, než za vším udělat tečku v nádražní nalévárně s trapným vchodem z tramvajové zastávky a ne od vlaků. Jindy ledová obsluha při pohledu na kotě roztála a o pár minut později jsme již všichni obdrželi snídani. Včetně zvířecího společníka, který byl ve zdejší nádražce slavnostně pokřtěn na Tácka, a to o desáté hodině ranní. Expedice byla tak jako tak úspěšná, ačkoli se posléze ukázalo, že ten Tácek je ta Tácek.