Růže z Ericha

Když jsme dávali dohromady naši knihu o nádražkách, měli jsme od začátku jasno, že předmluva musí být o tom, jak to v takové nádražní hospodě chodí. A že nám ji musí napsat Erich: majitel a výčepní nádražky v Bubenči, jinak též řezník, vzpěrač a toreador v jedné osobě. Nakonec jsme se rozhodli, že mu ušetříme práci a všechna moudra z něj vytáhneme v rozhovoru, který vám teď přinášíme celý. Pohodlně se tedy usaďte pod samovar k půllitru Podkováně a nalaďte se na atmosféru Erichovy hospůdky. Je brzy po otevíračce, takže s námi ještě nesedí Ota – nejvěrnější štamgast a poslední bubenečský bard.

Erichu, jak dlouho už vlastně bubenečskou nádražku vedeš?
Od roku 2002. Otevřel jsem v březnu a hned v červenci přišly potopy, tak byla hospoda asi měsíc zavřená. Naštěstí ji to nevytopilo. Voda se zastavila padesát metrů od hospody, v tom zlomu nad viaduktem. Ten byl celý pod vodou, ve Stromovce sedm metrů.

Co tě vlastně vedlo k tomu otevřít si nádražní hospodu?
Měl jsem stánek na Hradčanské, nahoře u metra, v té tržnici, co už dneska neexistuje. A tam ke mně chodil štamgast, který tudy denně projížděl domů na Hanspaulku a znal to tady. Jednou takhle přišel a povídá: „Erichu, dole v Bubenči je už dva roky prázdná hospůdka, nikdo o to nemá zájem, zajeď se tam podívat.“ Mně se nejdřív moc nechtělo, nahoře jsem byl spokojený, zajel jsem si sem až někdy po čtrnácti dnech. Koukám skrz mříže a vidím všechno rozbité a dřevěnou podlahu, tak si říkám, že tohle ne. Ale za další dva týdny se mi to rozleželo, zavolal jsem na dráhy a tam mi řekli, že hospoda je v konkurzu. Poslal jsem tedy písemnou nabídku a za čtrnáct dní mi píšou, že jsem vyhrál. Tak jsme šli do toho. Tehdy byla hospoda ještě malinká: místnůstka se čtyřmi stoly, kuchyňka s výčepem a prodejní okýnko do ulice.

Jasně, to tady kdysi seděl nějaký starý pán a pořád opakoval, že si pamatuje, jak tu ještě býval kiosek.
Přesně tak. Do téhle místnosti se vešlo maximálně šestnáct, dvacet lidí. Až po třech letech jsem zažádal o probourání do bývalé čekárny. Památkáři mi to naštěstí povolili, tak jsem hospodu zvětšil.

Takže nádražní budova je památkově chráněná?
To si piš, to byl tehdy velký problém. Sál hospody je bývalá čekárna, pak je tady malá vstupní hala, mezi nimi se dřív bydlelo a na druhé straně je výpravna, která jako jediná pořád slouží svému účelu. A pak ještě byt v prvním patře.

Máš v hospodě spoustu pozoruhodných předmětů. Sbírku motýlů, kostlivce, ale nejzajímavější je tvůj portrét z mládí, co visí za výčepem. A prý se k němu váže nějaká historka.
Ten obraz je z roku 1973. Chodil jsem tehdy na střední průmyslovou školu technologie masa v Navrátilově ulici a jednou jsme si takhle po vyučování šli sednout na pivo. Učitelé chodili chlastat do branického sklípku ve Vodičkově, tak jsme jako žáci museli do hospody U Fleků. To už ani tehdy nebyla moc levná záležitost. Pivo tam stálo 4,50 a pokud jsi nedal pinglovi rovnou búra, tak si tě už pak nevšímal. 80 procent klientely tvořili cizinci, hlavně němečtí turisti. No a tam si k nám přisedl malíř a zeptal se mě, jestli by mě mohl za pivo vymalovat. To je jasné, že jsem mu na to kývnul. Ale to nejlepší teprve přijde. Loni v létě k nám přišel do hospody člověk, kouká na ten portrét a říká: „Ježišmarjá, vždyť to jsem maloval já!“ Představ si to, člověk jen tak zapadne do úplně neznámé hospody a objeví tam svoji práci. Přesně po čtyřiceti letech.

Plyne ti nějaké společenské uznání z toho, že děláš hospodského?
V mém okolí si mě lidi asi vážili vždycky. Za komančů jsem byl řezník, to bylo tehdy velice atraktivní povolání. Teď se to těžko hodnotí. Ale vždycky říkám, že někteří lidi jsou v tahu a někdo je ten, kdo řídí a táhne. Já řídím sám sebe a ještě zaměstnávám a táhnu další lidi.

Minule jsi mi vyprávěl, jak táta dělal řidiče náklaďáku a díky tomu jsi na základce vířil trh se západním zbožím. Co bys teď dělal, kdybys byl o generaci mladší?
Mně je padesát osm, to je celé mládí prožité za železnou oponou. Kdyby mi bylo pětadvacet dneska, tak si ten život udělám úplně jinak. Hned bych šel do světa. Kolikrát tady sedí kluk, nohy strčené do kolejí, a já mu říkám neblbni, něco pojede. On apaticky zvedne hlavu od krabicáku a vyleze z něho, že mu je dvaadvacet. Povídám mu: seber se a jdi někam ven pracovat, poznáš jazyky, technologie. Mně být tolik, okamžitě sbalím švestky a jedu ven. Člověk se naučí řeč, pracovat jinak, to jsou všechno zkušenosti. A on tady dumá nad krabicí sraček.

Když jsme se spolu posledně bavili, nakousli jsme i téma hospodské psychologie. Svěřují se ti hosti sami, nebo do nich vidíš jen tak na první pohled?
Tady se ti člověk otevře jako květina. A samozřejmě čím víc alkoholu vypije, tím se otevře víc. Takový zlom je obvykle pět šest piv a nějaká štamprla. To se pak ukáže, kdo jaký je. Někdo je veselý, někdo by se pral. Ale pak jsou i lidi, kteří ti celou dobu lžou. Navážou takový rozhovor, že tě buď chtějí někam dostat – což když člověk prokoukne, tak se jim to těžko podaří – anebo vyloženě lžou. Já si vždycky říkám, proč to dělá? Chce být zajímavý nebo co? To se mi vyloženě příčí.

To je snad i nějaká duševní porucha, že člověk potřebuje mluvit a je mu jedno, co plácá.
Asi jo. My jsme měli s manželkou drogerii hned po devadesátém roce a nám tam chodila paní krást. Ale maličkosti. Kolíčky za dvanáct korun, prostě kleptomanka. Manželka ji jednou načapala na nějaké voňavce, tak zavolala policajty a ona se jim v kanceláři přiznala, že tímhle trpí a denně musí něco ukrást. A pointa je, že když ji legitimovali, tak zjistili, že je to právnička.

Koho jsi tady měl jako nejzvláštnějšího hosta?
Japonského turistu, co se šel podívat na bubenečskou čističku a zastavil se na pivo. Mluvil jenom anglicky, tak jsme se dorozumívali, jak to jenom šlo. Anebo frajer na kole, co jel z Polska domů do Madridu. Ale spousta zajímavých lidí tu bylo za ty léta. Třeba pan Somr, který tady natáčel film O rodičích a dětech.

Co obnáší provozovat nádražku? Liší se to nějak od normální hospody?
Nevařím tady hlavní jídla, takže to je celkem pohodovka. Nakoupím párky a klobásy ve velkoskladu a tady je jenom ohřívám. A ty moje zabijačky si dělám doma v dílně a jenom je sem přivezu.

Jak si vybíráš piva?
Měl jsem tu původně Staropramen, ale pak mi hosti začali říkat: Podkováň, to je dobré pivo, vyzkoušej to. Tak jsem tam zavolal, přivezli pivo na zkoušku, a už ho tady točím čtyři roky.

Vnucují se ti i sami dealeři z pivovarů, nebo je tak malá hospůdka nezajímá?
To víš, že jo. Každý se chce všude navrtat. Chodí sem Kozel, Plzeň, ale i nějaká venkovská piva. Ale já mám odběr celkem stabilní. Zákazníkům i mně nejvíc vyhovuje Staropramen a k němu Podkováň. Zajeli jsme do nějakých kolejí a nebudeme to měnit.

A ten Vratislav? To je ten původní Konrád z Liberce?
Ne, to je jenom značka, kterou koupil Staropramen, jinak se to vaří tady na Smíchově.

Je nádražka v něčem lepší než jiná hospoda? Nebo než kiosek na Hradčanské?
Na Hradčanské to bylo lepší, protože tam byl větší pohyb lidí. Ale tady mi zase vyhovuje, že je tu klid. Ota by ti mohl povyprávět o tom, jak tady kdysi někdo pořádal techno. Prostě proto, že nejsou okolo žádní sousedi, které by to rušilo.

Ladíš otevíračku podle jízdního řádu?
To ne, to nemusím. Otevírám v zimě ve dvanáct, v létě v deset. Dřív by mi stejně nikdo nepřišel. Za komančů byly hospody otevřené v deset a dělníci tam už seděli. Dneska všichni tvrdě makají, tak nemá smysl otevírat před polednem.

Ale pak jsou, nebo bývaly, hospody zacílené vyloženě na dělníky, co jdou do práce. Otevítračka v pět, zavíračka ve tři.
No jasně, ale to už je dávno pryč. Třeba Briketa na Žižkově, to už je dneska normální knajpa. Sice pořád funguje, ale už ne jako dřív. Nebo Váha na Smíchově, to bývala vyloženě uhlířská hospoda. Tady nahoře na Hradčanské taky bývala briketárna otevřená od pěti od rána. Ale to už je dávno, to vy si ani nemůžete pamatovat, někdy v sedmdesátých letech ty baráky zbourali.

Kolik zákazníků se rekrutuje z řad pocestných?
Těch, co přijedou a hned zase odjedou? Tak 70 procent. To je hlavní klientela hospody. Dají si pivo a párek a podle toho, kolik mají času, tak to do sebe buď kopnou, nebo se i posadí. A když je v létě hezky, tak si to i nechají ujet.

Hospody jsou celkově spíš mužský rajón. Zavítají ti do nádražky i ženy?
To je tak 80:20. Občas sem nějaká zabrousí. Obvykle se jim to tu moc nelíbí, ale kdysi se tu jedna dáma tak picla, že pak i tancovala na stole.

Chodí sem i nějací nádražáci?
Jasně, celá parta, co takhle fotí vlaky a nádraží. Tak jednou za čtrnáct dní sem přijdou, vyfotí si mašiny a pohyb na nádraží.

Jezdíš někdy do práce vlakem? A jak dlouho ti to trvá?
Jo, taky někdy přijedu. Jednou jsem udělal rekord, domů na Pankrác jsem odsud jel 23 minut. To bylo zrovna kolem čtvrté hodiny, nasedl jsem na vláček a z Holešovic pak jel metrem. Ale auto potřebuju k zásobování, to by jinak nešlo.

Sleduješ nějak kulturu nádražek v Česku?
Třeba v Libni jsem si tuhle dal oběd. Pěkné to tam mají. Ale na to, abych nějak jezdil, nemám čas. I když mě to samotného zajímá.

Všiml sis za ty roky, že by třeba lidi přestávali jezdit vlakem?
Řekl bych, že spíš naopak. Dneska je spousta mladých, kteří si nemůžou dovolit auto, takže cestujících ve vlaku spíš přibývá. A možná taky posílily příměstské spoje.

Tak to si jako majitel nádražky musíš mnout ruce, ne?
Zatím jo. Ale jestli se na konci roku zastávka přesune do Podbaby, ztratím 70 procent zákazníků a ten zbytek mě neuživí. Zkusím hospodu podržet třeba dva měsíce a uvidíme, jak to dopadne. Jsem tady zvyklý a mám to tu rád, ale firmu si dotovat nemůžu. Dostavuju si teď rodinný domek s řeznickou dílnou, takže bych se vrátil k řemeslu.

Najdou se i bývalí hosté, kteří třeba už ani nebydlí v okolí a stejně sem jezdí pravidelně?
Jsou takoví. Jezdí sem třeba jednou za týden. Ale takoví to sami nevytrhnou.

Plynou třeba Otovi jako nejvěrnějšímu štamgastovi nějaká privilegia? Smí například točit pivo?
Ale já bych mu tu pípu klidně půjčil, jenže on to neumí.