Mnohé díky neznámým vágusům (s připojenou sukovicí pro řidiče)

Nestává se mi úplně často, že bych přišla domů a mohla říct: „Dva vágusové mi právě zachránili život.“ Teda, ono to bylo asi trochu přehnané i tentokrát, ale nebýt jich, minimálně bych si hodně nabila držku a nejspíše putovala za svými oblíbenými doktory (ortopedy) na některé z traumatologických center v Praze. Měla jsem kliku a zrovna tenhle pán s paní, velice milí vágusové, nastoupili o vteřinu dřív do stejných dveří jinak prázdného autobusu jako já.

Cítím se provinile, že jsem se sice zachráncům stihla poděkovat, ale v důsledku svého šoku, krátkého společně stráveného času a toho, že po celou dobu dávali řidiči autobusu – zlosynovi téhle story – z plna hrdla, plných plic a velmi nevybraně najevo své opovržení, neznám jejich jména ani netuším, jak se jim jinak odvděčit, než vřelým slovem věnovaným alespoň takto na dálku.

Věc se měla následovně. Snažila jsem se nastoupit do navazujícího spoje, který mi, belhajícímu se kriplíkovi, má ušetřit trošku námahy a času. Sice už zvonily dveře, jakože zavíráme, ale říkala jsem si, že je to jen urychlovací manévr, že přece každý normální řidič počká, až nastoupí banda lidí, co potřebuje přestoupit. Chyba lávky. Dveře se začaly zavírat, já proklela řidiče a vrátila obě dolní končetiny zpět na zem, jen mi v tom mém zmatení („napřed dolní pravá, pak dolní levá – tu ohnu“) zůstala v prostoru dveří jedna levá horní přivřená. No a navzdory tomu, že oba zmínění vágusové začali okamžitě volat na řidiče, ať ještě otevře, a já na něj vehementně pravou horní mávala, on tohoto nedbal a rozjel se. Křik vágusů zesílil, mé mávání polevilo ve snaze se soustředit na disciplínu ‚běh po jedné za busem‘ a tímto způsobem jsme (řidič, na kterého povolávám Knjaze Miloše se sukovicí, když už jsem se rozhodla ho neztrestat psanou stížností, autobus sám, dva vágusové uvnitř a já vně) urazili něco přes velmi dramatický metr.

Šťastně to dopadlo, jen mě mrzí, že mé poděkování: „Jste mě fakt zachránili! Já mám po operaci nohy a asi bych to tahle moc dál nedala…,“ odbyli jako že to je přece jasný a že by to udělal každý a pokračovali plynule sprškou sprostých slov namířených na řidiče. Tak skromní lidé to byli. A já jsem jim moc vděčná, protože zas tak rychle skákat po jedné neumím.

A pod čarou a vedle cesty: příběh v sobě skrývá i smutnou ironii. Točna na Jesenické, kde se to celé sehrálo, je jedním z míst, ze kterého se pražská radnice minulý podzim rozhodla všechny „podvratné živly“ vypudit naprosto nesmyslným zákazem popíjení alkoholu na veřejnosti. Mám asi dost kliku, že těmhle dvěma se to nedoneslo.