Nádražky se obvykle snažím objevovat tzv. za pochodu a soudím, že je to mimo jiné nejpoctivější metodika. Okolnosti dané pobytem v Belgii mě ovšem nutí zkoušet i jiné cesty. Jinak bych zřejmě neměl o čem psát, neboť reálné průzkumnictví v terénu se příliš neosvědčilo. Čarovné formule „buffet de la gare“ či „stationscafé“ v kombinaci s gůglem ovšem fungují až překvapivě dobře, a tak můžeme přítomnost nádražek sledovat též na internetu. Jen díky tomu jsem nyní objevil řadu lokalit, které by měly oplývat luxusem nádražní restaurace.
Plánované putování po nádražkách jsem zahájil v přestupní vísce zvané Ottignies. Pravda, na zdejší nádražku Quai 12 jsem zálibně pohlížel už nějaký pátek, ale zavíračka o osmé večerní a mé noční návraty zkrátka nešly dohromady. Jelikož Ottignies jsou ovšem poměrně zásadním dopravním uzlem kousek pod Bruselem, nemusel jsem s návštěvou čekat dlouho.
Není tu nic, co by vás mohlo zmást. Nádražka je jasně označena, na několik nástupišť můžete doběhnout přímo z baru (na zbylé podchodem) a krom pomenšího, útulného interiéru je ideální posedět přímo na perónu, pod parasolem. Nestrávil jsem tu nijak mnoho času, ale věřím, že mé postřehy jsou platné i v případě delšího pobývání.
Výčep čítá nabídku čtyř různých točených piv, přičemž mou osobní volbou byl mok Scotch Cts – asi také kvůli infantilní touze pít pivo z plechového korbele. Silné a tmavé, jako je v místním kraji zvykem. Pár brambůrek k pivu, jako je též nepsaným pravidlem. Vedle toho zářný sortiment lahváčů, na jejichž systematickou degustaci by vám sotva stačila otvíračka. Komu by se zachtělo něčeho pevnějšího, jsou mu k dispozici rychlejší svačiny a přesnídávky – croque monsieur, panini či sladké žemle ke kávě. Prostší jídlo za čtyři eura, lasagne za osm. Nikdo se stejně nedožaduje ničeho víc – kdo se má v plánu zdržet víc než přestupní půlhodinu, přichází spíše za nápojovým lístkem. A ano, je tu i slušná selekce vín, a to včetně svařáku, sic, v létě. V horkých dnech ale přijde vhod zejména domácí pomerančový džus, taktéž v nabídce.
Žena za barovým pultem je archetypem bodré mateřské výčepní a svým zákazníkům rozumí – na mysli mi vytanulo srovnání s ráznou hospodskou U Bejvalejch vyndanejch. Nebylo proto ani překvapením, že na zahrádce nástupiště vysedávali zjevně lokální hosté. Ceny by mohly být příznivější, ale vzhledem k učesanosti a čistotě lokálu jsou nejspíše v pořádku. Na belgický standard normální. Zamrzí snad leda právě přehnaná sterilnost a určitá bakelitovost, ale jsem si jist, že delší pozdržení by výtky oslabilo. Ostatně je také rozdíl mezi sezením na omyvatelném nábytku venku a setrváním v milém přítmí stínu výčepního pultu uvnitř, v útulném rohovém interiéru. Nádraží je nové, po rekonstrukci, tedy si na patinu a svůj kus historie musí počkat i Quai 12. A pozor, tak jako každý rok, v srpnu se bude na 12. nástupišti odehrávat každoroční grilovačka.
