Gent: Tempus fugit

Cesty po belgickém království mě naučily, že bych svá očekávání týkající se nádražek měl držet při zemi. Na to, že je tu železniční síť hustě prorostlá jak dobrá slanina, tak jsem na drážní stravovací zařízení narážel jen pomálu. Nepočítám tedy pochopitelně standardizované jednotky bufetů a fastfoodů – to by nebylo fér.

Mile naposledy překvapil Gent, který se navíc pomalu stává mým nejoblíbenějším lokálním městem. Pravda, poprvé jsem se tu ocitl v rámci výletu, jehož částí byla i návštěva vesnického pivovaru Wilderen, s pivní síní ve stodole, uprostřed širých luk. Pan pivovarník si přátelsky přisedl, jal se nám manifestovat kvality jeho piv i pálenek nejen verbálně, ale též činy a tudíž je premiérový příjezd do Gentu zahalen do mlžného hávu. Odjezd z Gentu druhý den ostatně také, už proto, že jsem se místo Bruselu záhadně ocitl na pláži v Oostende. Jen tím si vysvětluji, jak jsem mohl míjet takový poklad, jakým je lokál Tempus Fugit na nádraží Sint-Pietersstation v Gentu.

Naposledy jsem již byl obezřetnější a k průzkumu nádraží přistoupil s chladnou, analytickou rozvahou. Aplikace Occamovy břitvy v praxi postupně oddělila cukrárnu, waflárnu, Relay a mimo jiné také místní pobočku Starbucks, která si pro sebe usurpovala elegantní, zdobné prostory vstupní haly. Už už jsem se téměř nechal přáteli přemluvit, a pokračoval bych s těžkým srdcem směrem do města, ale v posledním tažení jsem zabočil do levé chodby za Starbucks a spatřil vysněný nápis Café a tabuli s nabídkou.

Vstup do Tempus Fugit z interiéru nádraží je nenápadný, všimnete si spíš toho venkovního, z ulice. Secese se sice táhne skrze veškeré vnitřnosti celé budovy, ale zde je zřejmě nejmarkantntnější. Aby ne, je tu cítit snaha a zároveň respekt pro původní charakter místního nádraží a jeho zařízení. Prý tu dřív býval legendární nádražkovitý bufet, což mohlo mít blíže naší, tuzemské instituci typické nádražky. Ten ovšem zavřel na podzim roku 2011 a tak se o jeho domnělé, zmizelé, pivně pábitelské stránce můžeme leda dohadovat… Belgické dráhy SNCB se do věci opřely a nechaly celou místnost, nebo spíše halu, zrenovovat. Než si pohoršeně ukážu na České dráhy, podotýkám, že SNCB jsou očividně v diametrálně odlišné finanční situaci než jejich český ekvivalent (k čemuž jim nyní dopomáhají i mé hojné desátky, rozuměj pokuty). Secesní nádražka této nejfrekventovanější stanice ve Flandrách se tak dnes může pochlubit malovanými stěnami, které jsou doplněné rozličným dekorem, masivními okny, starými porculánovými kamny z Leuvenu, autentickými dřevěnými lavicemi a, aby byl výčet kompletní a analogie k českému lokálu úplnější, také vyvýšeným svatostánkem s televizí. A v neposlední řadě značně vysokým stropem, který smutně a zatím marně očekává oblaka cigaretového dýmu, která by místu dodala poetiku oblačného Olympu. Skvrnou na kráse této bývalé čekárny první třídy je jen, bohužel, neodmyslitelná fotbalová výzdoba. Snad jen dočasná, vzhledem k aktuální fotbalové intoxikaci, která v nemalé míře zasáhla i lid belgický. Nábytek jednoduchý, nijak nerozhazuje celkovou vznosnější atmosféru, připomínající zašlý lesk a slávu železniční dopravy – tenkrát.

Je-li řeč o intoxikaci a jiném pozřívání, logicky je na místě přiblížit nabídku tohoto lokálu. Cenové hladiny se vlní kolem běžného standardu – ani úplná láce, ani přepálený extrém. V podstatě ale příliš netuším, co vše je k mání a objednání, jelikož lístek je veden pouze ve vlámštině, kterou nevládnu. Tak nějak se ovšem zdá, že jde o běžný standard. Slušná káva, točený Leffe nebo unter-mok Jupiler, sladké pochutiny k přesnídávce, mastné delikatesy pro větší hlad, ale vrchol sofistikovanosti zdejší kuchyně zřejmě nepřekračuje stín omelety. Poté, co jsem do sebe kopnul černého Leffáka, vzpomněl jsem si zničehonic na kavárnu Slavia a jejich kafe tuzemák. Podoba, či spíš pocit, by tu byl. Nezůstalo jen u planého vzpomínání, a tak jsem si řečenou „kávu tuzemák“ také objednal. Udivená servírka se s tímto požadavkem nakonec vypořádala mistrně – absentující tuzemák nahradila tradiční lihovinou zvanou jenever, tedy jakýmsi jalovcem, původním ginem, který se běžně píval kolem Beneluxu, než ho vytlačila londýnská variace. Za tuto improvizaci jí patří plusové body, neboť šlo o výtečný a účinný dryák.

Co dodat k osazenstvu? Nepůsobilo nijak zajímavě, ale bylo vidno, že Tempus Fugit je hojně navštěvován běžnými cestujícími, o čemž si dnes mnoho českých nádražek může nechat leda zdát. I přesto se mi zde povedlo identifikovat skupinku gentských štamgastů v nejlepších letech a rozmaru, usazenou u výsostného stolu poblíž barového pultu. Cennou informací je v neposlední řadě otvíračka. Nalévat se (nebo snídat) tu můžete už od šesti od rána, což se hodí jako hezká koncovka po dlouhé noci v Gentu. Gent je znám pro pestrý a vcelku kvalitní noční život a kultůru kolem toho všeho, což ale nic nemění na věci, že nonstopů, kde by se dal flám protáhnout do rána, tu příliš není. Smutná je snad jen zavíračka, stanovená na brzkou sedmou hodinu večerní. Nicméně 6:00–19:00 je otvírací dobou až podezřele podobnou té, jakou jsem v Česku pozoroval jen u těch nejopravdovějších lokálů, fungujících v dělnickém modu operandi stylem pivečko před šichtou, pivečko a uzenina cestou z práce.
Přes všechny positiva si neodpustím jedinou výtku. Obsluha nám prozradila, že lokál je koncipovaný jak pro ty, kdo se chtějí jen stavit na rychlý nápoj, tak zejména jako „beer tavern“. Nejde mi proto do hlavy, proč tu točí jen dva druhy piva a zbytek je omezen na lahve. Tuto záhadu se pokusím objasnit v rámci příští návštěvy. Název Tempus Fugit, tedy původní Vergiliův postřeh, že „čas běží“, je nebývale příhodným právě v nádražce. Uvidíme, jak mi deformuje percepci časovosti budoucí posezení.

Závěrem se neodbytně nabízí srovnání s Fantovou kavárnou na pražském Hlaváku. Dolehly ke mně kupodivu zvěsti, že ubrečená a zanedbávaná Fantovka měla v letošním roce taktéž projít rekonstrukcí a snad i změnit majitele. Nezbývá mi, než počkat a ověřit si tuto hypotézu v praxi. Pokud by se vydala stejnou cestou jako Tempus Fugit v Gentu, byl bych nebývale překvapen, protože by šlo o krok správným směrem, což v jejím případě už téměř nikdo nečeká a soudný milovník nádražek si Fantovku již dávno odškrtl ze svého Schindlerova seznamu.