Bhópál: Konec sladkých vzpomínek

1 Dub

Na hlavní město indického státu Madhjapradéš mám podstatně lepší vzpomínky než místní obyvatelstvo, kterému v prosinci 1984 bouchla nad hlavami chemička Union Carbide. Ty ze vzpomínek, které se týkají nádražního stravování, se však omezují na jediné: olbřímí kremrole, které zde při mé poslední návštěvě nabízeli snad v každém stánku na peróně.

„Tuhle nádražku jsi myslel?“ ptá se můj indický spolucestující Tanmay a neomylně kráčí do podniku s tajemným názvem Cocina – Multicuisine Food Plaza hned vedle hlavního vchodu. Sbohem, šmetrdóly. Čeká mě návštěva restaurace, která v mých dosavadních indických zkušenostech nesnese srovnání.

„Tady to nevypadá moc… používaně,“ nesměle se rozhlížím přítmím bhópálské nádražky. „Neboj, provozuje to IRCTC, takže jídlo bude v pořádku,“ uklidňuje mě batůžkář indický. Jídlo ano. Jinak ovšem tenhle Food Plaza diktuje snad ve všech měřítcích kategorie bizár. Pozoruhodným obrázkem spokojené indické rodinky na schodišti počínaje, gigantickým větrákem uprostřed sálu konče.

Spokojené indické rodinky však na večeři skutečně přicházejí, nedbáme tedy příšeří ani komárů a usedáme ke stolu. Vyznat se v systému objednávek a obslužných pultů ve skoro prázdné jídelně dá trochu práci, ale nakonec si i s touto nástrahou poradíme. Dáváme si oba masála dósu za 44 rupií, takže za celou večeři utratíme dohromady krásných nacistických 88. Jídlo docela ušlo, i když po výborné včerejší večeři v legendárním bhópálském bifé Manóhar mi teď asi žádná jiná dósa chutnat nebude.

Záchody, toť samostatná kapitola. Už u vchodu jsem fascinován napůl ulomeným pultíkem od umyvadla, obrázek pak ještě dokresluje evropský záchod s utrženým prkýnkem. Maně si vzpomínám na zážitek z hajzlíků v nádražce v Ágře. Aspoň že ta voda teče.

Ale abychom jen nemrčeli: Z terasy je krásný výhled nejen na informační tabuli s odjezdy vlaků (s neony si v Bhópálu pohráli, ten se jménem stanice bliká hned v několika barvách), ale i na přednádražní šrumec, který náhle vyeskaluje v nefalšovanou pouliční rvačku. Bohužel už po třetí facce zakročuje místní pořádková služba a o další podívanou jsem ochuzen. Nezbývá tedy než konstatovat, že semifinále mistrovství světa v kriketu mezi Novým Zélandem a JAR bylo zajímavější, projít přízemním patrem rovnou na perón a odebrat se na noční vlak do Džhánsí.

Atmosféra: * * * (nějak si nedokážu představit, jak to tam asi vypadá ve dne)
Obsluha: *(protivná jak noc)
Pivo: lahváč Kingfisher Ultra na hotelu
Jídlo: * * * (úplné pošušňání to nebylo, ale jíst se to dalo)
Hajzlíky: * * * (za umělecký dojem)

Comments are closed.