Pokud můžete, indickým hlavním městem turismu radši ani neprojíždějte. Nejprve vás budou prudit kršňáci, kteří si cestu do nedaleké Mathury a Vrndávanu krátí hlasitým zpěvem, a poté i zbylí spolucestující. Jakmile se vlak jen trochu přiblíží k nádraží, začnou vás s vidinou volného místa vyhazovat z vagónu, i když třeba ve skutečnosti jedete někam úplně jinam. Skončíte-li však nakonec na peróně, nezoufejte a rozhodně se ve stanici a v její blízkosti alespoň chvíli pozdržte.
Nádražka v Ágře sice aspiruje na podnik nejvíce se podobající svým českým protějškům (dokonce snad ještě více než takový Haridvár), jenže bohužel jsme si jí při našem příjezdu nevšimli. Nebyla vidět přes dav taxikářů. A nenavštívili jsme ji ani při návratu o den později, kdy už jsme věděli, že v Tádž mahalu to jenom příšerně smrdí a ještě nám tam zabavili plechovku bráníka. Zakotvili jsme totiž v jedné z hospůdek, které lemují příjezdovou cestu k nádraží.
NP vybírá višnuistickou jídelnu s názvem Séth Dží Hotel, která je strategicky umístěna mezi dvěma stánky se sladkostmi a podle omniprezentních nápisů (jen u vchodu jsme napočítali čtyři) má být čistě vegetariánská. KZ to s povděkem kvituje, aspoň může zdravit namaskár a nedopustit se žádného faux pas jako posledně u muslimů. Interiér podniku je vybaven skromně, v paměti nám utkvěla jen originální elektroinstalace, další nápisy zakazující konzumaci alkoholu, a také relativní čistota.
Zatímco se KZ raduje, že se tentokrát nestravujeme v těsné blízkosti veřejných záchodků, NP objednává jídlo. Poroučí si šáhí panír za 110 rupií, aby si tím ověřil svou hypotézu, že lepší jídla jsou prostě drahá vždycky a nóbl restaurace si největší marži bouchají na obyčejných zeleninových šlichtách. Sabdží tu mají za 40 a KZ si libuje, že v něm tentokrát opravdu není žádný sýr. Všechno zajídáme šesti chleby po 5 rupiích připravených v tandúru. KZ se sice na placky vytahované z barelu vymazaného hlínou nejprve dívá s podezřením, nakonec si však nechá říct i chutnat. „Já jsem vlastně ani jinou pec než barel nikdy neviděl,“ uklidňuje ji NP a po indicku hlasitě mlaská.
Aby ne. Zdejší jídlo je připraveno s láskou, čerstvé a oflambované. O oblíbenosti této nádražky jistě svědčí i skutečnost, že do ní během naší návštěvy zavítala i rodinka s malými dětmi. V Indii zkrátka ještě vědí, co je pro zmoženého pocestného dobré. A když si NP ve vedlejší cukrárně zakoupil olbřímí kostku péthy (regionální specialita vyráběná z cukru a melounů zhruba v poměru 1:1), byl na pokraji nejen glykemického záchvatu, ale i gastronomické extáze.
Idyla však trvala jen několik málo minut. Když milý NP zjistil, že stanice Ágra Cantonement disponuje i solidní nádražkou, jež po desáté večerní navíc získává nádech nonstopáčového bizáru, málem propukl v pláč. O nic lépe na tom nebyla ani KZ, která vzápětí shledala, že nedílnou součástí této obskurní atmosféry je i nefunkční WC. A to nás ještě čekal noční přesun do 600 kilometrů vzdáleného Banárasu na jednom lehátku…
Atmosféra: * * *
Obsluha: * * * *
Čaj: nepamatujeme si
Jídlo: * * * *
WC: v hospodě nejsou, v nádražce nefungují