RIP mlíčňák

30 Čer

To je ovšem velmi smutné! Byl to poslední socialistický podnik v Dejvicích. No jo, teď musí být všechno „free“, „cool“, „in“ a „multikulti“, takže mlíčňák už sem nepatří. Brzy nebudu už moci vyjít na ulici, abych se z tohoto světa nepoblil.

Pan Bogs je rozčílený a smutný. Právem. Před pár dny totiž zavřeli kultovní Mléčný bar na dejvickém kulaťáku. Podle slov paní prodavačky ho nahradí jiná občerstvovna: „Něco modernějšího a dražšího,“ dodává s povzdychem. Podle jedněch půjde o bageterii, podle jiných o vícepatrovou restauraci (a v tom případě zřejmě vezme za své kazetový strop). Hladovým pocestným tak v nejbližším okolí zbývá třeba KFC, řetězcová bageterie nebo pekařství Paul (čti kousek rozmraženého pečiva za 50 korun). Pohostinství vznikají a zase mizí. Zavření takového podniku, jakým býval náš oblíbený mlíčňák, je ovšem i jedním z mnoha příznaků toho, jak se z Prahy v jistém ohledu stává sterilní, nudné a předražené město.

V Praze jistě dochází k mnoha aktivitám (lépe či hůře) oživujícím veřejný prostor, skutečně živelná a autonomní činnost je ale stále spíše trnem v oku. Gentrifikace postupuje a povolené pouliční aktivity bývají „vyčištěné“, uhlazené, posvěcené shora či přímo shora organizované (protože i mocní pochopili, že jim z tohoto může kápnout dobrý byznys nebo aspoň PR). Stejné je to i s obchody a provozovnami – z metropole má zmizet například oblíbená Baráčnická rychta nebo neméně populární knihkupectví Fišer. Podniky pro všechny jsou pomalu a jistě nahrazovány podniky jen pro někoho – hotely, drahými turistickými restauracemi a bary nebo obchody se suvenýry. Tyto „služby“ většinou nepřinášejí žádnou velkou hodnotu, navíc jich v Praze najdeme nepočítaně. A podobné trendy se už bohužel dávno netýkají jen centra.

Podobně se to má i s dejvickým mlíčňákem. Z Prahy se stává gurmánská metropole – na své si přijdou milovníci in řezníků i vegani, na každém kroku je něco raw a zastoupení tu mají možná všechny kuchyně světa. Na první pohled to vypadá jako žádaná pestrost, když se ale podíváme důkladněji a kritičtěji, vidíme, že nemálo z těchto podniků originalitou zrovna neoplývá a navzájem se podobají (některé nabídkou, mnohé vzhledem – nebo vám všechny ty kavárny a lokáloidní hospody nesplývají?). Především ale naprostá většina z nich cílí jen na určitou, úzkou (a stále stejnou) skupinu lidí. A mezitím skutečně tradiční podniky mizí, aniž by za ně vznikala adekvátní náhrada…

Je zajímavé, že v době, kdy se neustále omílají fráze o tradičních hodnotách, národní kultuře a podobné kryptofašistické kecy, se tak snadno vzdáváme tradičního pohostinství jako něčeho, co nám není dost dobré, dost na úrovni. Mluvím o obyčejných hospodách, jídelnách, mléčných barech a lahůdkářstvích, pekárnách a cukrárnách s klasickými českými zákusky… Je taky absurdní, že zatímco v cizině spousta lidí pase po čemkoliv lokálním a je schopná jíst v těch nejzaplivanějších podnicích nebo na ulici (jen aby to bylo autentické!), v Praze nevstoupí nikam, co není rádoby nadesignované a nemá pečeť rádoby gurmánství, kdežto nad obyčejnými lahůdkami s chlebíčky a saláty ohrne nos. Což je o to vtipnější, vezmeme-li v úvahu, jak moc zároveň dnes jede trend všeho lokálního.

Ano, některá lahůdkářství a cukrárny zrovna neoslňují kvalitou, to však není problém sortimentu samotného, ale pravděpodobně to ukazuje na nižší úroveň surovin a/nebo služeb, což není nic, co by se nedalo změnit. A nabídkou nemůže klasickému lahůdkářství konkurovat žádné moderní bistro. Nikdo mě nepřesvědčí, že existuje sendvič lepší poctivého chlebíčku, nebo jak nedávno poznamenala kamarádka (a milovnice dobrého jídla): „Nevidím prostor pro kapkejky ve světě, kde existujou rakvičky se šlehačkou, větrníky a věnečky…“ Já osobně si už ani nepamatuju případ, kdy bych v lahůdkách utrpěla nějakou chuťovou či zdravotní újmu, čímž často argumentují gurmet fašisti. Ano, mnohé podniku tohoto typu mohou působit zašle, ale copak to má samo o sobě vliv na kvalitu výrobků?

A tady se možná dostáváme k jádru pudla: za mizením našich oblíbených vývařoven je z velké části prachobyčejné snobství a buržouství (a to nejen konzumentů, ale i majitelů nemovitostí, kteří ve svých domech „samozřejmě“ radši vidí luxusní restauraci než bufet)! Nechuť jít si sednout někam, kde to nevypadá podle posledních trendů, ale naopak posledních 30, možná 50 let stejně, kde to není vždy prvoplánově pěkné (i když mnohé z provozoven pod zašlostí skrývají kvalitnější a zajímavější interiéry než většina dnešních in bister a barů, zmiňovaný mlíčňák nevyjímaje), na místa, jejichž návštěvou se obvykle nechlubí na sociálních sítích. A především na místa, kde můžete potkat kohokoliv – tedy i ty, které ve vyňuňaných vinohradských kavárničkách a raw bistrech nepotkáte. Lidi hodně staré, nehezké, tlusté, se špatným vkusem, lidi chudé, co si víc než chlebíček nebo zákusek za 25 korun prostě dovolit nemůžou. Mnoho z nich do těch nových a moderních podniků nikdy nepřijde. Někteří cítí, že nejsou pro ně (a)nebo na ně jednoduše ani nemají.

Ztráta mléčných barů nebo jídelen tak není jen ztrátou gastronomickou, nad kterou by se dalo mávnout rukou, jedná se i o ztrátu sociální. Příznak dnešní doby, kdy obecně ubývá míst, kde by se potkávali lidé napříč vrstvami. I při jídle se tak stále víc uzavíráme do svých bublin. A všichni víme, kam takové uzavírání spěje… Přitom by stačilo tak málo. Proč takový mlíčňák rušit, když by stačilo chtít po provozovatelích kvalitnější nabídku – lepší suroviny, pestřejší výběr (například bezmasých jídel)… I „obyčejní“ lidé si za kvalitu rádi připlatí, pokud jde o zdražení rozumné a ne o předražování v řádu mnoha desítek korun. Pokud se i ta nejobyčejnější věc dělá poctivě, můžete na jednom místě skutečně vidět důchodce, turisty, studenty i manažery z korporátů, jak mi potvrdila nedávná návštěva totálně narvané jídelny Havelská koruna nedaleko Václaváku.

Aby bylo na závěr jasno, tohle není hejt na luxusní restaurace, hip kavárny nebo vegan bistra. Naopak, jsme rádi, že si takřka kdykoliv můžeme dát pho, indickou smaženku nebo raw koláč. Ale chtěli bychom, aby stejně dostupná zůstala i obyčejná lahůdkářství. Abychom pro chlebíčky nemuseli běžet přes půl města a aby si je mohl dopřát úplně každý. Poměr trendy foodie občerstvoven a podniků, které jsou cenově dostupné všem, by rozhodně měl být obrácený. Zatím se ale zdá, že ta „normální“ pohostinství budou za chvíli na seznamu ohrožených druhů… Takže koukejme do těch zbylých chodit, jinak přijdeme o možnost dát si tu nejvíc snídaní šampionů – chlebíček, větrník, turka a pivo!

Comments are closed.