Mluvící kůň jako svědomí civilizace

23 Dub

Přiznal jsem, že naši Hvajninimové, kterým říkáme koně, jsou našimi nejušlechtilejšími a nejspanilejšími tvory; že vynikají silou a mrštností, a náležejí-li k urozeným lidem a sedlají se na cesty a dostihy nebo zapřahají do kočárů, zachází se s nimi velmi šetrně a opatrně tak dlouho, až ochoří nebo se zchvátí; pak se z nich stáhne kůže, a stojí-li za něco, prodá se, a jejich trup se dá sežrat psům a dravým ptákům.
— Jonathan Swift: Gulliverovy cesty (přel. Aloys Skoumal), Praha 1963, str. 200

Text: NPyřin
Ilustrace: Klára

Koně mají v pohádkách a bajkách oproti ostatním zvířatům postavení takřka výsadní. U Ezopa i v Paňčatantře se antropomorfizace zvířat používá pro ilustraci lidských ctností i neřestí, koňům se však na rozdíl od ostatních savců připisují lidské vlastnosti jen málokdy: liška je vychytralá, kočka proradná, zajíc bázlivý, sova moudrá. Zato kůň je prostě kůň – dokud ovšem nepromluví. Setkání s takovým mluvícím koněm nám toho totiž o naší existenci může říci mnohem více, než bychom si přáli slyšet.

Lemuel Gulliver, zprvu ranhojič, později kapitán na rozličných lodích, po dlouhá léta cestuje světem vcelku nerušeně a neohroženě. Až do chvíle, než se proti němu jeho proradná posádka vzbouří a vysadí ho na ostrově obývaném plemenem ušlechtilých mluvících koní Hvajninimů. Od této chvíle se začíná odvíjet jednoznačně nejsilnější ze všech čtyř Gulliverových příběhů. Není divu, že dětské verze tohoto fantastického cestopisu Jonathana Swifta zpravidla tuto kapitolu zcela opomíjejí.

Všechno to začíná už tím, že autor zde otáčí Xenofanův předpoklad. Hvajninimové mají místo rukou stále jen kopyta, ale přitom vytvářejí věci přesně tak, jak by je dělali lidé: přebývají v obydlích podobných lidským, ba dokonce se nechávají vozit na valnících tažených Jahuy, místní zdegenerovanou lidskou rasou. Jejich nadřazenost je patrná i v řeči. Swiftův Hvajninim není žádné začarované princátko, které by čas od času prohodilo ke svému pánovi nějakou užitečnou radu. Je to svébytný zoon logon echon, jenž ovšem nemluví lidskou řečí a cestovatel se musí naučit řehtat po jeho.

Swiftovo vyprávění je v tomto skutečně revoluční: za vzor nejušlechtilejšího živého tvora si vybírá býložravce neschopného byť jen jakéhokoli náznaku manuální práce. A to zřejmě nikoli primárně proto, že by koně považoval za krásné a ctnostné. Rod Equus si vybral spíše jako příklad mírumilovného tvora, který člověku v ekosystému nikterak nekonkuruje, a dokonce je vůči němu jen zřídka agresivní. Právě proto, že je obtížné si představit ohrožení a podrobení lidské bytosti koněm, stává se jeho vyprávění tak silným.

Pokud bychom se ve Swiftově výběru chtěli pitvat ještě hlouběji, mohly by nás napadnout další možné souvislosti. Kůň je navíc lichokopytník – tedy pomalu, ale jistě vymírající řád savců, do nějž už dále patří jen osel, zebra, nosorožec a tapír. Svého vrcholného období dosáhla tato vymírající skupina ve třetihorách – mohlo by to tedy znamenat, že jsou také blíž mytickému zlatému věku než my lidé? Podle Swiftova, potažmo Gulliverova vyprávění očividně ano. Společnost Hvajninimů je mokrý sen pro Platóna a další antické filosofy, kteří snili o nezkažené společnosti ovládané čistým rozumem.

Jonathan Swift není jen pouhým kritikem soudobé anglické společnosti, jak je patrné z prvních dvou knih o návštěvách Liliputu a Brobdingnagu. Jeho Gulliver je i jedním z prvních kritiků modernity a individualismu. A to, prosím pěkně, již v roce 1726. Gulliverovo setkání s vědci z Balnibarbi, kteří se snaží vytvořit náhodný kombinátor všech slov nebo vyrobit potravu z lejna, je široce položenou otázkou, zda vědecký pokrok vůbec stojí lidstvu za to a zda teoretické bádání bez ohledu na praktické využití může lidstvu pomoci.

Mnohem lépe než u pološílených vědců se Gulliver cítí u mluvících koní, kteří sice nemají potuchy o složitých vědách jako astronomie, ale přesto si dokážou vyrobit jednoduchý kalendář jen na základě pozorování nebeských těles. Kalendářní měsíc však už nedělí do týdnů a jsou tak ušetřeni nesmyslného koloběhu donekonečna střídajícího pracovní dny se svátky. Dobře vědí, že snaha po dalším poznání už by mohla ohrozit jejich šťastné živobytí. Gulliverův obdiv k přírodním národům ústí snad až do jakéhosi zárodku konceptu „vznešeného divocha“ či proto-gándhismu, který je nejvíce patrný v kapitole o praktikách evropských lékařů.

Celou knihu Gulliverových cest lze chápat jako bezprostřední reakci na Defoeova Robinsona Crusoe, který vyšel sedm let před Gulliverem. Swift systematicky polemizuje s Defoeovým sdělením, že moderní vzdělaný liberál si dokáže rozumovými schopnostmi podmanit okolí a stát se základem společnosti. Swift na to velmi kultivovaně a rozsáhle odpovídá: Leda velké jahuovské hovno! Mimochodem: kapitán, jenž přemluví Gullivera k cestě, která skončí právě v rádoby moderním Balnibarbi, se jmenuje Robinson.

Gulliver se sice u přírodních Hvajninimů cítí nejlépe ze všech čtyř navštívených ostrovů, ale žádného radostného konce se nedočká. Poté, co je nucen ostrov opustit, je už jeho odpor k lidské rase tak silný, že se odmítá nalodit na portugalskou loď a po návratu domů se vyhýbá vlastní rodině. Mladý lékař nadšený poznávat svět nakonec končí jako zhrzený misantrop bez jakýchkoli iluzí o lidském pokolení. Swiftovo dílo tedy můžeme číst nejen jako satiru na společenské nešvary, ale i na rostoucí odcizení jedince v moderní společnosti, jejímž protikladem je dokonalé tradiční zřízení mluvících koní.

Jenže je tady další ale: Jsou vůbec Hvajninimové skutečně hodni nějakého obdivu? Vždyť jejich společnost je kastovní a dokonalý racionalismus je vede k eugenickým praktikám šlechtění rasy a výměnám nadbytečných hříbat mezi rodinami, aby byl zachován správný poměr mezi samci a samicemi. Hvajninimové nejenže nemají slovní zásobu pro neřesti běžné u lidí – oni sami dokonce ani nemají vlastní jména! Jsou natolik dobří a ctnostní, že jsou navzájem takřka zaměnitelní, bez individuálních identit a jakýchkoli emocionálních pohnutek. Že Karl Raimund Popper slavně odhalil Platóna jako totalitního ideologa? Jonathan Swift to mimoděk dokázal už o dvě století dřív.

Jestliže Lemuel Gulliver je ze společnosti Hvajninimů upřímně nadšen, o Jonathanu Swiftovi už se to tolik říct nedá. Autor v posledku kritizuje ovládání jedné kultury druhou, ať už se nadřazenost zakládá na čemkoli. Racionalitu přitom považuje za stejně arbitrární jako kterékoli jiné kritérium. Všimněte si, že Lapuťané ovládají Balnibarbi mimo jiné proto, že se považují za rozumnější a vzdělanější, ale při bližším pohledu vidíme, že jsou skoro stejnými podivíny. Hvajninimové zase vládnou Jahuům především proto, že mají lepší vychování a jsou kultivovanější. Jejich jednání je však sice dokonale racionální, ale konečném důsledku také zjevně nelidské – proto jsou to také první a jediné postavy v knize, které nejsou lidmi. Chování ušlechtilých koní ke zlomyslným a chamtivým humanoidům lze dokonce v druhém plánu chápat jako skrytou kritiku koloniální nadřazenosti nad jinými národy, obrácení rolí zase jako systematický záznam všech krutostí, kterých se dopouští člověk na zvířatech – podobně jako když o dvě století později napsal Pierre Boulle slavnou Planetu opic.

Lemuel Gulliver stráví v zemi Hvajninimů zhruba tři roky. Jen několik hodin mu však stačí na to, aby si uvědomil, že ona nejohyzdnější stvoření, jaká kdy viděl, jsou vlastně jeho genetickými příbuznými. My si to mnohdy neuvědomíme ani za celý život. Možná bychom měli našim dětem přečíst tu knížku celou.

Text vyšel ve vágusí ročence 2014 na téma Dostihy a sázky.

Comments are closed.