„Proč z té boudy sundávají ty plechy?“
„Protože to rušijou. Věčná škoda.“
„Takže nádražka už nebude?“
„Říkám. Věčná škoda.“
Nádraží v Hrušovanech nad Jevišovkou se utápělo v ospalosti sobotního dopoledne. Osobák ze Znojma měl přijet až za hodinu. Z drážních nocležen sem doléhalo rádio a na zdi budovy pomalu bledl nápis „Světu mír“. Byl duben, nejkrutější měsíc: rodí šeříky z mrtvé země a mísí vzpomínku s touhou, jak říká T. S. Eliot, a navíc bourá nádražky. Jeden chlap na štaflích sundával ze střechy ostré plechové pláty; druhý, s rukama tak drsnýma, že nepotřeboval rukavice, je odnášel; třetí zevloval s lahví Hostana v ruce.
Co dělat? Pokračovat v zapředeném rozhovoru s panem Burešem ze Šanova, dříve zemědělcem, nyní provozovatelem nádražní trafiky, ve které trávívá svá dopoledne při částečném invalidním důchodu, luští sudoku střední obtížnosti a tu a tam, jako by se o čemsi ujišťoval, pohladí dvacítku lahvových Hostanů, připravených v base hned po jeho boku.
Mluvili jsme o někdejším významu železničního uzlu v Hrušovanech neboli Grusbachu a o úpadku konkrétním i všeobecném.
„Trafika a nádražka, to se, abych tak řekl, doplňovalo. Ráno noviny, odpoledne pivo. Eště dřív tu byla hospoda, kde se vařilo, a lidi chodili. Za Rakouska tu byla, za první republiky, za protektorátu, za komunistů, no a teprve teď, dyž teda máme tu svobodu, tak ju zrušili. A ty se zajímáš o historii?“
„Ale jo.“
„Mě teda zajímá hodně. Politika tolik ne, do té já nedělám. Ale jedno ti povím. Ono za komunistů to fungovalo tak trochu jako za starého Říma: chléb a hry. Byli zme za drátem, ale práce byla, no a dyž chtěl chlap chodit každé den do hospody, tak ten rodinné rozpočet to taky unes…“
Okvětní lístky stromů se pomalu snášely na rumiště v místě bývalé vodárny. Zpívali ptáci. Ze střechy bývalé nádražky s rachotem odpadl další kus plechu. A od dopravní kanceláře se blížil výpravčí, aby si koupil cigarety. Vypadal sklesle.
„A cože nési trochu veselé?“ ptá se ho pan Bureš, zatímco mu vrací na stovku.
„Šak víš, su v práci,“ posteskne si železničář.
„Vy jste ale taky v práci,“ povídám panu Burešovi já, „a jste veselej.“
„No jo,“ přisvědčil trafikant. „Nebudu přece akorát nadávat, že. Tak su veselé. I dyž, mezi náma: je to na piču.“
M. Špína