Ostrava Svinov: Avarská zjevení a lámání smaženek

12 Zář

Od Stonehenge až po Velikonoční ostrov jsou po světě rozeseta svatá místa, ze kterých sálá mystika a táhnou k nim davy poutníků. Člověk tam vyloženě cítí, jak kolem funí dech boží a vše vibruje skrytým významem. Českou odpovědí na Lhasu a Jeruzalém dohromady je pochopitelně nádraží Ostrava Svinov.

Stačí se jen podívat, kde stojí. Archeologové tvrdí, že nejdřív stál chrám a až po něm město, a svinovský nádr tuhle teorii beze zbytku potvrzuje. Ve Svinově totiž žádné pořádné město není, a nádraží leží v neuchopitelném neprostoru mezi Hornbachem, dálnicí a křovím, v průsečíku ley lines tramvajové trati z Poruby do centra, Odry a Severní dráhy Ferdinandovy. Mocné vibrace geomantické sítě usměrňují komíny Třebovické elektrárny, lihovaru a tubusu nadzemního parkoviště přímo před nádražím, a stanice leží na pravém pomezí světla a temnoty. Vyjeď na sever a čeká tě leda zmar, Bohumín, Katovice a Osvětim, vyjeď na jih a spasí tě Přerov a přísliby Jadranu. Římské legie ostatně věděly co dělají, když se na šíření civilizace vykašlaly někde u Hranic na Moravě. A stejně jako poutníci krouží kolem Kaaby, i ve Svinově můžou hledači osvícení v průběhu dne rotovat mezi čtyřmi nádražkami, symboly ročních období, živlů i základních kondimentů kečupu, tatarky, hořčice a maggi.

Prvním zastavením je nádražka ranní, v jižní části budovy, kterou snadno poznáte podle zásuvek na 380 V a kabalisticky významné otevírací doby 5:30–17:30. Po zavíračce se dá přesunout kolem hladového okýnka až do duální nádražky a bufetu navržených v osvědčené zoroasteriánské konstelaci Pizza Hut-Taco Bell, tj. dvou lokálů spojených jednou kuchyní, panima a sortimentem. Bufík zavírá už v sedm večer, ale zase to kompenzuje příjemnou bonusovou nabídkou smaženek, chlebíčků, zákusků a dalších chlazených lahůdek, kdežto centrální nádražka servíruje jen klasické hotovky a zavírá až v deset. To pravé Sanctum Sanctorum ovšem poznají jen ti, kteří ani po desáté nemají dost a nebo jen cestou na nádraží sešli z cesty za bludičkami. Na pláni mezi nádražím a svinovskými mosty totiž stojí nonstop hospoda u Šimka, lokál opletený historií, legendami a spoustou umakartu.

Dřív prý v těch místech stávala vyhlášená kavárna a hostinec, a zkazky vyprávějí, že tam nahé servírky rozvážely havířům pivo na vozících. Dneska už jsou zlaté časy uhelného revíru dávno pryč a jak kdesi komentuje anonymní recenzent, „Zařízení “Šimek Svinov” se asi zřídkakdy stane dějištěm svatební hostiny, oslavy promoce či romantické svatovalentýnské večeře.“ Což vůbec nevadí, protože aktuální inkarnace Šimka má hlavně otevřeno nonstop včetně kuchyně. Stačí jen překonat hradbu debilně umístěných drátěných plotů a ďábelsky hypnotický vzor dlažby na chodníku, nevlézt do vedle stojící vietnamské boudy s oblečením a dovtípit se, že ten záhadný cluster unimobuněk a plastových oken korunovaný omšelou cedulí Zwettler není autobazar ani mauzoleum Lecha Kaczyńského, ale skutečně nádražka.

Ve vypáleném letním večeru na zahrádce před vchodem chillila jen osamělá romská rodina a uvnitř dva štamgasti koukali na lehkou atletiku. Po chvíli čekání se vynořila i vrchní a předestřela Sofiinu volbu mezi Ostravarem a Avarem. Obeznámeni se stavem severomoravské pivní scény jsme radši dali přednost hlučínskému ležáku za diskontní cenu a šli se taky vychillit ven i přesto, že interiér umakartového termitiště je překvapivě mnohem čistší a útulnější než zevnějšek. A to včetně unimo-záchodů, které prohýbající se podlahu kompenzují malebným výhledem z obřího okna na celé přednádraží. Šimkovo menü nabízí klasickou paletu výpečků a gulášů, ale vegetariánského sortimentu jen pomálu, a tak jsme po kratší talmudské debatě (Je Ostravar vyšší pokémoní stadium Avara? Jsou Radegast s Ostravarem slezskou odpovědí na Plzeň s Gambáčem? A volí se Šimek stejně jako dalajláma?) svatostánek opustili a šli vyzkoušet výše zmíněný bufet v nádražní budově.

„Spravedlnost neexistuje,“ konstatoval tam jeden z dvojice bufetících čundráků a vyběhl na vlak, ale naštěstí nebylo tak zle a jako Kristus rozmnožil chleby, i paní bufetářka v jedné smažence vyčarovala dva hořčicí mazané krajíce připláclé na sobě, možný zázrak nebo jen lokální pokus o Big Mac. I když jsme se už v bufetu dlouho neohřáli, Svinovské siločáry přitahují vlaky ze všech stran, a tak je tu slušná šance, že se do místních okultních mystérií brzo ponoříme znovu. Pokud už jste taky u Šimka došli osvícení, můžete nám sem do komentářů sypat vaše zážitky a etnografické postřehy z tohoto fascinujícího poutního místa.

Comments are closed.