Author: npyrin

Dneska se toho nic až tak zajímavého nepřihodilo. Celý den jsem strávil posedáváním po různých pohovorech a popojížděním v bombajské MHD. Akorát včera večer jsem byl svědkem toho, jak policejní konvoje odklánějí dopravu kvůli průjezdu nějakého extrémně chráněného papaláše nebo co. Ale nadměrný výskyt fízlů je tady teď vlastně taky úplně normální.

Na úvod jedna dobrá rada: Až si budete plánovat cestu a bukovat lístek do/z Bombaje, tak pozor. Mumbai CST nenamená Central Station, ale Čhatrapati Šivádží Terminus, dříve Victoria Terminus. Teda ne že by mě to až tak rozhodilo, ale je dobré to vědět.

Ano, můj výlet po stopách terorismu pokračuje v Mumbaí. Ráno jsem si na nádru v Nášiku koupil noviny a pohled na fotografie hořícího hotelu mě naprosto uklidnil. S mými nároky na luxus mi opravdu žádné nebezpečí nehrozí. Zato jsem si ihned po příjezdu začal říkat, co tady kurva všech těch patnáct nebo kolik miliónů lidí dělá? Vzduch je tu jako v prádelně, provoz naprosto příšerný a je tu šíleně draho. Mně se podařil naprosto heroický výkon – sehnat pokoj pod pět stovek. Za čtyři. Na dvoulůžko za 600 mi chyběl/a kamarád/ka.

Na centrum jsem se zatím díval jenom z Malabárského kopečku, ale stejně mě to tady dostává. Lidi si mě tu skoro nevšímají, chodí tu se psy na vodítku a v obchodě dostanete prakticky jakýkoli evropský nebo americký výrobek včetně chlastu, který se tady smí normálně volně prodávat. Ten mi ale zatím moc nechybí, jelikož se asi začínám stávat závislým na betelu. Takže domů asi povezu kromě kila tabáku taky kilo areky.

To bylo tak. Nejdřív jsem si udělal výlet do Trjambaku, kde mě před chrámem zastavila policejní eskorta a nápis “vstup jen pro hinduisty”. Starý dobrý apartheid. Tak jsem si řekl, že když se rýpu v tom hinduistickém terorismu, mohl bych si udělat výlet do Málégáon po stopách atentátů.

Continue reading “Jak jsem se stal renegátem”

Tak nejenom útoky v Mumbaí, ale taky umřel V. P. Sinh. Hm… Já jsem ale veškerý žal překonal. Nenapadlo by mě, jaká může být sranda čekat na nořní vlak ve stánku na nádraží. Takhle jsem viděl indické porno a dozvěděl se, kde je v Nágpuru bordel. Škoda, že už jsem měl jízdenku do Nášiku, kterou jsem si opět kupoval zbytečně, neb průvodčí opět nepřišel.

Takže dneska Nášik. Docela sympatické město a docela sympaticky prozevlovaný den. Nákup zdejších afrodiziak a dalších druhů tabáku (těšte se na novou rubriku “Klub rváčů) a brčko na ghátu u Rámova jezírka. Tetokrát ale ve férové sestavě dva sádhuové, dva místní fotři a já. Za chvilku jdu do kina na nový bollywoodský trhák. A pro jistotu je to v maráthštině, tak to bude asi opravdový zážitek.

Ano, dnes začneme malou soutěží. Kdo uhodne, kolik se nás dneska vezlo v tomto vozítku celých sedm kilometrů?

http://farm1.static.flickr.com/137/384865828_10bed6cdc9.jpg?v=0

Své tipy pište do komentářů. Autor první správné odpovědi se může těšit na nějakou indickou dobrotu. A že nejsem škrt, tak za správné budu považovat dokonce dvě možnosti, protože jsem se prostě nedopočítal.

Jinak by ze mě měl dneska Bápú dží radost. Budíček v šest, pak jsem hodinu zametal před Gándhího chatrčí a po společné snídani jsem ještě dvě hodiny plel záhon kukuřice. Akorát k tomu kolovrátku jsem se nedostal. Za chvilku mizím do Nášiku a tam to v poslední době taky docela bouchá. Tak snad to nějak dopadne.

Tak to je fakt síla. Nevím, co na to říct. Na papíře mám rozepsaný článek o hinduistickém terorismu a teď tohle. A do Bombaje pro sichr jedu už 1. prosince.

Takže radši o něčem jiném. Dneska jsem si udělal výlet do Sévágrámu, kde stojí pověstný Gándhího ášram neboli Bápúkutí. Otec národa se svými následovníky tam strávil se svými v prosté hliněné chatrči víc než 10 let (minus několik přechodných pobytů v luxusních věznicích), předl na kolovrátku a pěstoval zeleninu. Sice by mě zajímalo, jestli by na takový ekonomický program přišel i tehdy, kdyby nebyl tak šíleně zazobaný a neměl čas vymýšlet kokotiny, ale funguje to dodnes a mně se to nějakým zázrakem podařilo ukecat tak, že můžu přespat vevnitř. Teda zázrakem. Pomohl mi borec na motorce, kterého jsem si stopnul na nádraží a který bydlel hned za rohem. Takže bydlím přímo v jedné z těch chatrčí a už se těším, jak to zítra roztočím.

Dnes se mi konečně podařilo někoho přesvědčit, že jsem opravdu vágus.cz. Cestou z výletu z Rámtéku si ke mně přisedl zdejší učitel psychologie. Šacoval bych ho na ortodoxního bráhmana, který nežere ani česnek a cibuli, ale radši jsem se neptal. Ptal se totiž on. V kterém hotelu bydlím. Na mou odpověď “nevím, v nějaké ubytovně” zaregagoval tak, že si nejdřív přeměřil pohledem moje orvané klackáče a pak ohrnul nos tak, že by si mohl klidně nasmrkat do očí. Takže jestli bude Tscherw ještě někdy chtít předvádět tapíra, měl by trochu potrénovat.

Nágpur. Čím víc na jih, tím větší vedro. A Klára měla recht. Je tu příšerně draho. Teprve podruhé jsem se musel snížit k tomu, že vezmu ubytko za 150. Je to sice šílená betonová barabizna a furt se kolem mě ometá jakýsi poskok žebrající o dýško, ale zase je tady i krevní laboratoř.

Nágpur. Čím víc na jih, tím větší kokoti. Na severu po vás aspoň něco chtějí, tady se vás podle všeho snaží jenom vyprudit. Naštěstí mám snadný recept, jak zůstat morálním vítězem, a tím je vztyčený prostředníček. Tomu tady totiž nerozumí.

Nágpur. Hlavní město hinduistického extremismu. Sídlo RSS. A já jsem byl vevnitř. Napřed jsem teda musel absolvovat asi desetiminutový pohovor s policajtama, ale nakonec mě pustili. Stejně jsou tam hlavně proto, aby ten barák nikdo nevyhodil do vzduchu. Vevnitř to totiž vypadá spíš jako něco mezi domovem důchodců a muzeem. Ale nakoupil jsem si hafo knížek a mají tu pěkné obrázky na stěnách. Nejvíc mě zaujal výjev, jak partička hinduistů mlátí muslimy cepama. To bude asi ta ahinsá.

Je to tak. Každý běloch je Anglán a každý musí mít mrtě peněz. Jak vám mám jenom vysvětlit, že na tenhle výlet jsem šetřil tak, že jsem měsíc žral jenom jabka, které jsem si sám natrhal? Zato floutkovi, který přede mnou pronesl hindsky něco o matkomrdovi, jsem to vysvětlil snadno. Docela zíral, když se sápal ze škarpy.

Dnes jsem celý den prochodil s krosnou na zádech po Bhópálu. To je to město uprostřed Indie proslavené výbuchem chemické továrny v roce 1984. Takový indický Černobyl. Ale kromě toho je tady docela pěkné umělé jezero, třetí největší mešita na světě a masakrózní tržnice. Akorát nikdo nemůže pochopit, proč chodím celý den po městě s krosnou na zádech. Tak to vysvětlím aspoň tobě, milý čtenáři. Rezervoval jsem si lístek na noční vlak do Nágpuru na 25.11. a nějak jsem zapomněl, že 2:00 v noci je vlastně o den dřív. Ještě že jsem si toho dneska ráno všiml, jinak bych si pobyt v Madhjapradéši asi docela prodloužil. Ale zase tady budou volby, tak by třeba byla sranda…

Já celých 40 kilomerů. Dnes ráno jsem si totiž půjčil kolo a vyrazil na výlet do Vidiši. Byl to sice ještě větší vergl, než na kterém jezdil Joost po Paříži, ale šlapalo to docela hezky. Nicméně jsem pochopil, proč se tady všichni tak divně kroutí, když šlapou vestoje. S tak debilně tvarovanými řidítky totiž člověku opravdu nezbývá nic jiného, než se prohnout v zádech a kopulovat s představcem.

Při cestě zpátky jsem musel docela švihat, neboť mě začaly pronásledovat lehčí střevní problémy. Asi teda té místní vodě nebudu až tak věřit, no. Ale při otevírání krabičky ercefurylu na mě vypadl i bonus v podobě ženské antikoncepce. Děkuji, to nemuselo být.