Víte co mají společného Balet Československé Televize a Luke Skywalker? Víc, než by se mohlo zdát…
O obskurním subžánru space disco již psali mnozí, takže to vezmu zkrátka – jisté tendence tady byly odjakživa, ale naplno to propuklo až na konci sedmdesátých let. Když se Star Wars staly hitem, mnozí discomágové se rozhodli, že svůj žánr prostě musí obohatit metalickými uniformami, kvílejícími syntetizátory, množstvím dýmajícího suchého ledu a celé to vyšperkovat veršíky o sexu s mimozemšťany. Protřepejte a máte tu space disco, úchylku, která postupně protáhla Evropou a nakonec se vytratila v temnotách Východního bloku.
Nezničitelný seladon Berlusconi, mafie a Václav Bělohradský zdaleka nejsou ty největší pohromy, které kdy Itálii potkaly. Ta největší rána do země zlatých tenisek dorazila pod jménem Heather Parisi.
Bollywoodští filmaři v jistém období ještě nevěděli, že tančit moderně nevyžaduje zběsilé třesení všemi končetinami. A právě tohle období bylo zlatou érou Shammiho Kapoora, nebo tedy správně česky Šammiho Kapúra.
Rosák: Co sis pro nás dnes přichystal, Karle? Jistě jsi při pátrání v dánských archivech načerpal novou inspiraci.
Čáslavský: Tentokrát jsem si pro vás připravil hned tři klipy, které jsou podle mě úplně, ale úplně nejvíc cool. A proto pochopitelně musí pocházet z té nejvíc cool dekády, z let osmdesátých. Tak mě někdy napadá, jestli jsem se nenarodil ve špatné zemi ve špatný čas.
Někteří z nás jí maso. O jeho původu asi každodenně neuvažujeme, a když, tak nás to příliš netěší. Ale jsou tu i takoví, kteří si z přemítání nad efektivní exterminací pašíků udělali zaměstnání. Třeba takových 148 zaměstanců Dánského institutu pro výzkum masa.
Jo, čtete správně. Taková instituce opravdu existuje, a zřizuje ji Dánská rada slaniny a masa. Něco takového by asi nemohlo vzniknout jinde než v prohnilé otčině Larse von Triera. Institut byl založen v roce 1954, částečně za peníze z předválečných dodávek slaniny do Anglie a částečně z Marshallova plánu. Má roztomilé webové stránky, které ovšem nejsou pro citlivé povahy.
Vzhledem k tomu, že už tu máme jeden precedens (Brusel), rozhodl jsem se, že dám nádraží v Roskilde ještě jednu šanci a všechna restaurační zařízení v okruhu 50 metrů kolem stanice prohlásím za nádražku.
Ačkoliv je shnilé království jedna z nejšťastnějších zemí na světě, místní ceny alkoholu jsou neveselé, a tak jsem tu nucen pít dobroty, kterých bych se normálně ani netknul. Myslím, že za pár měsíců bude můj žaludek připomínat něco mezi ostravskou olejovou lagunou a vnitřkem černobylského sarkofágu. No nic, alespoň jsem pro vás připravil krátký test těch nejlevnějších utrejchů ze zdejších sámošek…
Tak aby bylo jasno – teď nebudu plivat na stranu Demokratů za Silné Bulharsko, ba ani na ctihodnou De Surinaamsche Bank, nýbrž na Danske Statsbaner. Ano, ono je fakt něco shnilého na ajznbáně dánské.
Skupina Taxmeni je pravděpodobně jedinou českou kapelou hrající styl military-country. Že jste o tohle stylu ani o Taxmenech nikdy neslyšeli? Pak vězte, že Taxmeni vznikli již v roce 1970, časem pochopitelně skórovali na Portě, jeden čas se jmenovali Krajánci a zprvu hráli „zpěvné melodie tradiční americké country music“. Po roce 1990 se do toho vrhli naplno a military-country styl proslavili v sérii alb Calamity Jane. Na svém webu o sobě prohlašují, že „zhudebnili příběhy o vlastenectví, odvaze, chlapské cti a morálních principech“.
Strhující story Taxmenů dokonce vedoucí skupiny Jaroslav Čvančara (pětistrunné banjo) sepsal v knize Taxmeni aneb Hledání country grálu. Toto dílo je anotováno takto: „Pustíte-li si ke čtení knížky ješte i muziku kapely, ukáže se vám třicetileté taxmenské hledání country grálu v celé jeho prostorové plastičnosti. Od jednoduchosti kamarádského trampského muzicírování až po labyrint složitých vztahů mezi lidmi (…) Od prostších zhudebněných veršíků až po takřka básnické eseje s neotřelými myšlenkovými obraty a grify vyššího textařského řemesla… Ale takový, místy přímočarý, jindy složitý, je i život. A o tom především je tato kniha.“
Pokud by vám to snad nestačilo, celou knihu si můžete stáhnout ZDE, a louskat ji za dlouhých zimních večerů, které letos nastaly již v půlce října.
No, poslouchat se to samozřejmě nedá, a tak jsme vám videoklip k military-country fláku „Hrát, hrát, hrát“ vylepšili mocným hláskem lorda Morbivoda. K poslechu doporučuji konzumaci buřtguláše z ešusu. Hliníkovou lžičkou, pochopitelně.
