Category: Vágusův deník

Konečně zase zpátky doma. Teda v Praze. Už bylo nejspíš načase. A asi bych měl mít i radost, protože cesta stála za to. Začalo to tím, že jsme museli startovat taxíka. Ten nám pak ještě cvičně zdechl asi na třech semaforech, ale pak už se konečně spokojeně rozbafal a já jsem začal věřit, že to letadlo v nelidský čas 1:40 opravdu stihnu. Najednou ale zajíždíme ke krajnici. “Počkej dvě minutky, musím si dát čaj,” povídá řidič. Nechápu. “Už dva dny jsem nespal,” vysvětluje a já už nejen chápu, ale začínám se děsit zbytku cesty. Dávám tam pro uklidnění jednoho Ganéšu, jako dýško mu tam nechávám zbytek slivovice a mizím do útrob letiště. Na prohlídkách se všichni usmívají, dvě a čtvrt kila kontrabandu prochází bez problémů. Akorát v duty free mě vytáčejí. “Čokolády si vem kolik chceš, ale flašku vína nemůžeš, neletíš přímo.” Tentokrát mě vezou Holanďani. Vaří výborně a promítají bollywoodské filmy. Přestup v Amstru v pohodě a v Praze jsme hned. Na pásu už se na mě smějou obě moje zavazadla, tak se směju taky a mířím k východu…

“Dobrý den, celní kontrola. Co vezete, odkud jedete?” Kruté setkání s českou realitou. Ještě že už jsem byl na záchodě.
“Z Indie,” blekotám a začínám se bát nejhoršího. “Mám tam nějaké sladkosti, čaje a tak…”

“A co dál? Nemáte tam doufám nic od zvířat?”

Zmínka o zvířatech mě trochu uklidňuje a přecházím do protiútoku. “Od zvířat určitě ne. Však já to otevřu a podíváte se sám.”

“Zatím ne, nejdřív to projedeme skenerem,” odvětí celník. Pokládám kufr na pás a už si začínám s Ruzyní spojovat pár dalších let svého života.

“Tohle vypadá dobře, tohle taky. Tak už běžte.”

Jsem vysvobozen. Slušně poděkuju a co nerychleji hopsám k východu. Mrazivý vzduch mi likviduje plíce, ale stejně se směju jako retard. Byl to krásný výlet.

Myslel jsem, že dnes už se nemůže stát nic zajímavého. Stalo se. V autobuse cestou přes půlku Dillí. Nejdřív nám asi začala docházet voda v chladiči. Odhaduju to z toho, že průvodčí na zastávce odklopil víko z bedny za řidičem, chvíli pičoval a na další zastávce vyběhl ven a půjčil si ve stánku s čajem konev na vodu. Zatímco dolíval vodu do útrob bedny, pokusil se nás předjet další autobus. Náš řidič na to zareagoval tak, že se zprudka rozjel, div to do druhého busu nenapral, vyklonil se z okýnka a začal příšerně nadávat. Pokud jsem to správně pochopil, tak nás ten autobus neměl předjíždět, neboť tím dělá bordel v jízdním řádu. Na protiargumenty konkurenčního průvodčího odpověděl tak, že ho chytil za límec a začal s ním lomcovat. Některé dámy slabších povah začaly vystupovat, dožadujíce se vrácení zbytku jízdného, a osazenstvo busu se rozdělilo na dva tábory. Jeden začal křičet, ať už jedeme, druhý se jenom potutelně usmíval a čekal, kdy začne bitka. Nemusím asi říkat, ke které skupině se přidal cynik mého formátu. Nakonec si to ale všichni nějak vyříkali a naše morální vítězství jsme stvrdili, když to řidič rozkalil asi osmdesátkou a na mostě jsme ten druhý autobus předjeli.

http://www.kubergroupindia.com/filter_khaini.htm

Vzhledem k tomu, jak jsem strávil dnešní odpoledne, vyhlašuji další tipovací soutěž: Kolik kartónů tabáku se mi podaří propašovat z Dillí přes Amstr do Prahy?

Jinak zajímavý den. Na nádraží v Dillí mě museli budit, abych neodjel s vagónem zpátky do Udajpuru. Pak jsem se potkal s Paulem ze Skotska, který cestuje po Asii asi už tři roky s tříměsíční pracovní přestávkou v Austrálii. Docela fajn chlapík. Pomohl mi se slivovicou a zůstaly mi po něm i sluchátka, které si zapomněl na hotelu. Asi věděl, že už mám doma všechny rozbité. Díky! Pak jsem se vypravil na univerzitu, kde mi Nora nechala ve svém kamrlíku kufr. Bohužel v něm chyběly boty, které zůstaly trčet v botníku. Tak aspoň budu mít víc místa na kontraband…

Ty cérky mi dávají. Dneska jsem s nima vyrazil na výlet. Vzali jsme bus směrem na Ránakpur a vystoupili někde uprostřed divočiny podívat se na rádžasthánské vesnice. S tou divočinou se nám to teda povedlo. Všude jenom šutry a kopce, občas nějaký strom nebo dokonce palma. Děcka, co tam pásly krávy, neuměly ani hindsky, bo nejspíš nechodí do školy. Ale stejně už se někde naučily sockovat. Helena pro změnu zase všecko fotila, takže z nich budou brzo ještě větší kašpaři. Když jsem furt žbrblal, tak mi Jana řekla, že ten pokrok stejně nezastavím. Ale třeba jo. Tak buďte té lásky a foťte s citem. Pět fotek denně úplně stačí. Uvidíte.

Pak se naše cesty rozdělily. Holky vyrazily do Ránakpuru a já zpátky do Udajpuru, abych chytl večerní vlak do Dillí. Možná jsem mohl tušit nějakou čertovinu už ve chvíli, kdy jsem nasedl do busu, který vezl lidi i na střeše. Mohlo mě něco trknout, když jsem za lístek platil místo 20 rupií jenom 15. Asi mi mělo přijít divné, když jsme jeli jak s hnojem a stavěli u každé vrby. Nee. Teprve až když nás na rozestavěné dálnici předjel druhý autobus, uvědomil jsem si, že se blíží průser. Vlastně teď ani nevím, co mě tak překvapilo, když jsme se na kraji Udajpuru zařadili do fronty k benzínce…

Takže jsem si podruhé v Indii i zaběhal. Tento úprk se ale nedá označit ani za paměťák, neboť jsem vůbec netušil, kam mám vlastně běžet. Ale fazoška tam asi bude, protože jsem kupodivu ten vlak stihl. I s pauzou na svačinku.

“Tak jsem cetla tvuj mail. Jsme taky v Udajpuru. Chces se potkat? Brnkni mi treba z STD, jestli nemas indickou SIM.”

Proč já jsem to číslo jenom vytáčel? Proč? Proč? Proč? Takhle jsme se zase sčochli s Janou, tentokrát v Udajpuru a tentokrát u toho byla i její kamarádka Helena. Ta nás ovšem nijak nezabrzdila v rozletu. Takže zase jsme vyrazili na spešl lassí a já jsem si dal zase silné. A to tak, že si ze zbytku večera nepamatuju skoro nic. Jsem docela zvědavý, co mi vyleze z foťáku, až dám vyvolat ty fotky, co jsem napráskal na té svatbě…

Foto: Hinduističtí nacionalisté oslavují 16. výročí zboření Báburovy mešity v Ajódhje

Dneska mi jeden chlap řekl, že už jsem napůl Ind. A možná měl recht. Nějak se na mně ten pobyt začíná podepisovat. Místo abych přebíral v Karolinu diplom, zevluju po indických nádražích. Dneska se mi celý den motala škeble od toho, jak jsem měl peumanentně nauváno. Všecko chytám do pravé ruky. Jím ve stánku a piju vodu z kohoutku. Na zem si nesedám, ale dřepím. Použití toaletního papíru mi začíná připadat jako něco fakt ekl a záchodové prkýnko jakbysmet. Zapomínám mluvit anglicky. Zatím teda ještě kývu hlavou zepředu dozadu, ale to se možná taky brzo změní. Možná je fakt nejvyšší čas se vrátit domů. Snad mě tam nepřejede první auto, až se budu na přechodu dívat doprava.

A dovoluji si upozornit, že jsem dnes nakoupil upgrade indického filmového pexesa. 75 dvojiček a samí krasavci. A aby to nebylo tak snadné, na žádné kartičce není popisek. Kromě jedné. Můžete si tipnout, kdo to je. Tentokrát je světle modrý.

Ehm. Tak RS znamenalo místo k sezení. Pan průvodčí mi však promptně našel volné horní lehátko a dokonce jenom ve vedlejším vagóně. Děkoval jsem mu ale jen do chvíle, kdy jsem své nové místo spatřil. V tomhle vagóně se totiž konstruktér evidentně vyřádil. Boční řada obohacená o prostřední lůžko je fakt zlo. Další trable nastaly, když jsem se na něj pokusil natáhnout. Nevím, jak to ti pitomci dokázali, ale ten box byl prostě kratší než všechny ostatní. Na délku měl asi 160 čísel a ještě jsem se tam musel vejít i s batohem, protože ho nebylo kam dát dolů. Do Ahmadábádu jsme bohužel přijeli včas. To znamená ve 4:55 ráno. Mé další kroky proto zamířily do rohu k bufetu, kde jsem roztáhl spacák mezi dalšími nešťastníky a hodil tříhodinového šlofíka. Kupodivu mě ani neokradli a vstával jsem až s mouchama v osm hodin.

Ahmadábád nefiguroval v mých původních plánech, a proto jsem si jeho mapku z Lonely planet neokopíroval. Takže jsem asi hodinu zevloval po městě a louskal ten gudžarátský švabach, který se podobá hindštině a maráthštině jenom hodně přibližně. Nakonec jsem ale našel hotel i autobusák a udělal si hezký výlet do Gándhínagaru. A tady už to nejde popsat slovy, poněvadž toto město absolutně nechápu.
View Larger Map

Tohle fakt není žádná exotika. Prostě velkoměsto jako každé jiné. Nuda nuda šeď šeď. Akorát teda ti kravaťáci bagrující oběd v miniaturních pojízdných pouličních stáncích mají docela styl. A zjistil jsem, že to počasí tady asi sere úplně všechny, protože všichni si furt utírají xicht hadrem. Taky doporučuju brát si s sebou ISIC i do takové řiti, jako je Indie. Díky němu jsem si totiž svou plynulou hindštinou vymodlil studentskou slevu do muzea. Ze tří stovek na deset rupií. Za chvilku mizím na nádr a frčím do Ahmadábádu. Ale to by vlastně mohlo být docela nosné téma, aspoň pochopíte rezervační systém indických drah.

Takže když chcete po Indii cestovat vlakem, je nejlepší cestovat v noci. Jednak jsou to občas pekelné vzdálenosti, druhak máte jistotu, že vás v kupé neušlapou, neboť sedadla aneb lehátka jsou na místenku. A tady to začíná. Lístek si totiž musíte zarezervovat. Nejlíp tak týden dopředu, to ještě bývají místa. Nejdřív to chce samozřejmě najít si spoj. K tomu obvykle poslouží kniha Trains at a Glance, obvykle k dostání za 30 R na každém nádraží. Když se zorientujete ve všech zkratkách a grafikonech a vyberete si svůj vlak a třídu (což stejně bude SLEEPER, poněvadž ostatní jsou pro snoby a stojí moc peněz), přichází druhá část úkolu. Stoupnout si do přepážky a zarezervovat si jízdenku. To je občas taky docela o nervy, třeba když si babice na půl hodiny kamsi odskočí štrikovat nebo co a nikomu nic neřekne, jako se mi to přihodilo v Dillí. Když konečně zaplatíte a dostanete lístek, stále ještě nemáte vyhráno. Může na něm totiž stát třeba WL, což znamená, že jste na waitlistu a stojíte vlastně další frontu, dokud někdo před vámi jízdenku neodřekne, nebo RAC, což znamená, že je pro vás zatím jenom místo na sezení. Celá procedura se už dnes dá naštěstí ošidit na http://www.irctc.co.in, kde dokonce můžete sledovat, jak se vaše rezervace vyvíjí. Jenom musíte mít kde to vytisknout.

A nyní jeden praktický příklad. Najít volné místo z Mumbaí kamkoli přes noc ve sleeperu bylo unreal. Jízdenku jsem si rezervoval 21. listopadu a zařadil se na krásné 43. místo v pořadníku. Ještě dnes ráno jsem si do svého lístku mohl maximálně zabalit svačinu, protože fronta se nějak neposouvala a už čtyři dny jsem visel na čísle 29. Nakonec se na mojí rezervaci objevila spásná hláška “chart prepared”, takže možná do toho Ahmadábádu zítra ráno dojedu. Akorát teda zkratku RS vidím prvně v životě. Snad to nebude nákladní vagón nebo klec pro zvířata.

Dneska se toho nic až tak zajímavého nepřihodilo. Celý den jsem strávil posedáváním po různých pohovorech a popojížděním v bombajské MHD. Akorát včera večer jsem byl svědkem toho, jak policejní konvoje odklánějí dopravu kvůli průjezdu nějakého extrémně chráněného papaláše nebo co. Ale nadměrný výskyt fízlů je tady teď vlastně taky úplně normální.

Na úvod jedna dobrá rada: Až si budete plánovat cestu a bukovat lístek do/z Bombaje, tak pozor. Mumbai CST nenamená Central Station, ale Čhatrapati Šivádží Terminus, dříve Victoria Terminus. Teda ne že by mě to až tak rozhodilo, ale je dobré to vědět.

Ano, můj výlet po stopách terorismu pokračuje v Mumbaí. Ráno jsem si na nádru v Nášiku koupil noviny a pohled na fotografie hořícího hotelu mě naprosto uklidnil. S mými nároky na luxus mi opravdu žádné nebezpečí nehrozí. Zato jsem si ihned po příjezdu začal říkat, co tady kurva všech těch patnáct nebo kolik miliónů lidí dělá? Vzduch je tu jako v prádelně, provoz naprosto příšerný a je tu šíleně draho. Mně se podařil naprosto heroický výkon – sehnat pokoj pod pět stovek. Za čtyři. Na dvoulůžko za 600 mi chyběl/a kamarád/ka.

Na centrum jsem se zatím díval jenom z Malabárského kopečku, ale stejně mě to tady dostává. Lidi si mě tu skoro nevšímají, chodí tu se psy na vodítku a v obchodě dostanete prakticky jakýkoli evropský nebo americký výrobek včetně chlastu, který se tady smí normálně volně prodávat. Ten mi ale zatím moc nechybí, jelikož se asi začínám stávat závislým na betelu. Takže domů asi povezu kromě kila tabáku taky kilo areky.